Rubriky
Přihlášení
Menu
Zeptáte-li se kohokoliv z místních, odkud se vzalo jméno Černá Louže, nepochybně nezaváhá a odkáže vás na rybníček, který se od nepaměti rozkládá pod silnicí na Sedlo, hned vedle kapličky. Ale podíváte-li se na Černou Louži z výšky nebo vydáte-li se od rybníčku po spádnici dolů, narazíte na další vodní plošky. A možná vás napadne, stejně jako nedávno mě, zda původní německý název Schwarzpfütze nebyl myšlen spíš v množném čísle, tedy jako Černé Louže. I dnes je totiž zřejmé, že těch “louží” tam bývalo několik, a vzhledem k intenzivnějšímu využívání krajiny bývaly rozhodně méně zarostlé a zazemněné.
Už dva a půl roku uplynulo od chvíle, kdy jsme sváděli s tehdejšími představiteli obce Rynoltice slovní a právní souboj, jehož cílem bylo minimalizovat škody, které vznikly rozhodnutím obce a jejího lesního správce vybudovat pod Havranem cestu, která by usnadnila těžbu dřeva. Výsledky našeho tehdejšího snažení byly nejednoznačné. Podařilo se nám sice necitlivé provádění nepovolené stavby zastavit, ale až v době, kdy většina původní lesní cesty už byla zplanýrovaná a zničená. Následná dohoda o uvedení stavby ne snad do původního (to už možné není), ale alespoň do snesitelného stavu, vyzněla do ztracena. Část okolí cesty, zaneseného hromadami dřevního odpadu, byla vyčištěna, ovšem spousta pořezaných větví, ležících navíc i na okolních soukromých pozemcích, na místě stále zůstává.
Po státním se dočkal svého schválení i rozpočet obce Rynoltice. Sice je, stejně jako ten státní, deficitní, ale tím asi vzájemná podobnost končí. Rozdíl je totiž v tom, že v loňském roce skončilo hospodaření Rynoltic přebytkem a ten bude v roce letošním sloužit k pokrytí deficitu. Ovšem z hlediska pozorovatele, a prostřednictvím daně z nemovitosti vlastně i poplatníka, mě hlavně zaujala přehlednost rozpočtu, tak, jak ho pro jednání zastupitelstva připravil zastupitel Ing. Žatečka. Pochopitelně, rozpočet malé obce nelze srovnávat s rozpočtem státním, mnohonásobně rozsáhlejším. Ale daleko větší jsou přece i možnosti a zdroje státu! Léta se mluví o tom, jak stát neumí vybrat daně, jak je nehospodárný, kde by se dalo kolik ušetřit. Ale zkuste si pochopit
Dnes již klasické ponaučení, které v letech před první světovou válkou český velikán Jára Cimrman namaloval na stěnu Padevětova hostince v Liptákově, “Varuj se hazardu, vzpomeň si na Jardu!”, jako by znovu ožilo při čtení příběhu, který přinesl ve svém blogu známý liberecký spisovatel a milovník sudetské historie Egon Wiener. Příběh z konce 19.století se odehrál v našem kraji a ukazuje, že za těch sto čtyřicet let se v mentalitě lidí zas tak moc nezměnilo…
V úterý jsem seděl v Polesí před chalupou, obědval bagetu s čajem a pozoroval souseda, jak pobíhá s lukem po pažitu jen tak naboso, v trenkách a triku. Na alpince zářily rozkvetlé čemeřice, sedmikrásky, rozkvetlé již potřetí, lákaly mouchu, která se probrala z letargie a poletovala od květiny k teploměru, na kterém bylo neuvěřitelných 22ºC. V lednu, den po Třech králích. I když to bylo v místě krytém, které si chválím, protože se tam daří révě, ze všech stran kromě té jižní chráněném, navíc na hnědém dřevě okenice, kam jsem teploměr před chvílí pověsil. Pro mne to byl osobní rekord v měření teploty v této době, zase něco, co vyrovnají snad jen záplavy na návsi a v okolí potoka, které jsme před časem zažili. Opět jeden ze zázraků přírody, které jakoby vyprovokovaly debatu se sousedem
Vím, že možná není dost místních fandů, kteří by se s tím výrokem ztotožnili, ale je to černé na bílém. Rynoltické nádražíčko, bylo vyhlášené jako naše nejkrásnější železniční nádraží.
Je to jen konstatování skutečnosti, kterou dávno známe a je to tak i s ostatními pamětihodnostmi v okolí, ať již jde o přírodu nebo o dosud nezkaženou architekturu, které si nedokážeme vážit. Ostatně jsem si jistý, že nádraží zůstalo uchováno ve své jednoduché kráse jen proto, že někdo neměl dost investic, aby stavbičku „vylepšil“ podle zrovna frčící módy.
Nejprve jsem chtěl reagovat na předchozí Petrův příspěvek o jítravském sdružení jen komentářem, ale protože jde o téma, o kterém už delší čas diskutujeme, rozhodl jsem se věnovat mu trochu širší prostor.
V posledních několika málo letech všichni trochu závistivě pokukujeme po Jítravě, kde se téměř z ničeho podařilo vytvořit sdružení lidí, kteří obec probudili a dokázali v krátké době založit tradici kulturních i sportovních událostí, organizovaných na vysoké profesionální úrovni. Kdo jste se nějaké zúčastnil, asi mi dáte za pravdu. A protože srovnání se přímo nabízí, zamýšlíme se stále častěji nad tím, v čem jsou Jítravští dál, v čem je jejich situace stejná či naopak jiná.
Navázal bych na Petrův příspěvek a jeho postesknutí nad nepořádkem v lese směrem ke Slonovi. Ač jsme o generaci mladší, tak i za nás byl les čistý a nemuseli jsme zakopávat o haldy obsahující rozbité zářivky, alobaly, melounové slupky, popel, kusy cihel a hřebíků. Také jsme si s dětmi minulou sobotu prošli touto skládkou a vůbec to není hezký pohled. Ale další překvapení nás čekalo o pár metrů dál. Mezi skalami, kde jsme my jako malí pořádali bitvy maximálně šiškami, se proháněla parta v maskáčích s maskami a paintballovými zbraněmi. Střelba byla tak intenzívní, že jsme radši s dětmi nabrali opačný kurz, protože o vystřelené oko nestál
I přes deklarovaná škobrtnutí si „Polesí sobě“ po mnoha letech dokázalo zorganizovat akci, které se zúčastnila většina členů OSČLP a měla úspěch i u těch ostatních, jejichž účast na dalších akcích sdružení je stále ještě spíš váhavá.
Přesto se dá předpokládat, že vzniká tradice, kdy většina občanů obce se stále víc dokáže chovat jako vyspělá komunita, jak je tomu v tomto ohledu u rozvinutějších zemí, kde práce pro vlastní obec a ohledy na sousedy jsou nejen samozřejmostí, ale i ctí slušných lidí. Za největší přínos roku lze pozorovat zvýšený zájem střední a nejmladší generace, bez které by jakákoliv snaha o změny neměla smysl.
Ve zprávě o novém volejbalovém hřišti na návsi v Polesí jsme chválili Jindřicha Bludského a Láďu Novotného za projekt a realizaci stavby, která v původní verzi jako zakázka firmy měla včetně materiálu a práce rozpočet přesahující částku 200 tis. Kč.
Dnes bych rád vyslovil jménem OSČLP poděkování těm ostatním, bez kterých by nebylo možné hřiště vybudovat. Jde o dotaci a účast sponzorů i pomoc dalších (nemnohých) občanů, kteří se prací zúčastnili. Cena dobrovolných prací není vyčíslena, celková hodnota díla pod záštitou OSČLP se však blíží vyčíslenému původnímu rozpočtu.
Největším sponzorem byla obec Rynoltice, která přispěla na úpravu částkou 15 tis. Kč, druhým největším sponzorem byl Jan Hrčka, chata Polesí (částka 10 tis. Kč).