Rubriky
Přihlášení
Menu
Category Archives: Z historie
Kasárna v Polesí ?
Podobně jako v období jiných svátků, slavili jsme i letošní 28. říjen v Polesí. Při procházce, spojené se slušným úlovkem hub, jsme zamířili s vnukem Kubou ke Třem pánům, proti proudu potůčku, k prameništi.
Právě tady, nedaleko od vodárny, nad cestou od Polesí nedaleko křižovatky u Třípanského kamene, provokují fantazii již přes půl století betonové základy nedokončené stavby, která měla sloužit jako kasárenská chata č. 9, budovaná firmou Dr. Wallerstein v roce 1938, pro vojáky československé armády (útvar SP XXIII), v té době ubytované v Polesí a v Rynolticích.
První máj v Rynolticích
Jan Koprnický nám zaslal další archivní fotografii vypovídající o době na konci padesátých a začátku šedesátých let minulého století. Jeho pozdrav si dovoluji přetisknout celý:
“Zdravím vás,
posílám vám na stránky OSČLP další archivní obrázek. Jedná se o prvomájový průvod Rynolticemi cirka v roce 1960. V pozadí je vidět škola. Na obrázku je řada Polesáků. Obrázek mám od strýce Josefa Koprnického.
V první řadě mezi děvčaty, které nesou transparent, jdou kluci Koprničtí: zleva Josef, Jiří, Antonín a Stanislav. V druhé řadě zleva za nimi nakukuje v bílé čepici Milena Chudá, a za ruce se drží Alena a Vladěna Kopecká. V kroji (asi slovenském) jde paní Fleischerová z Polesí 55, která sypala popel na cestu, aby se před jejím domem nedalo jezdit na sáňkách.
Jak se stavěla severočeská transverzálka
V době, kdy nebyla obvyklá doprava do Polesí auty, jezdilo se vlakem. ( O rozličných cestách do Polesí jsem již psal). Mnozí pamětníci si ještě vzpomenou na dvě alternativy, které se nabízely, jak na rynoltické nádraží dorazit, obě přitom trvaly prakticky stejnou dobu – buďto se dalo jet rychlíkem, do České Lípy nebo do Liberce a tam přestoupit na lokálku, která po překonání řady viaduktů a po projetí několika tunelů se setkala z obou směrů právě v Rynolticích, na onom před několika lety oceněném nejkrásnějším nádražíčku v Čechách.
Pozoroval Karel IV. západ slunce na Hvozdu?
Oslavy 700. výročí narození Karla IV. (1316 – 1378) svědčí o současné mediální popularitě panovníka jako rozvážného projektanta a vizionáře, kterému často přálo štěstí a vycházely mu šikovné politické kalkuly. Jeho dynastické sny se sice v mnohém nevyplnily, ale stopy po jeho aktivitách jsou patrné dodnes i v blízkém okolí.
Rozsah stavební činnosti, kterou inicioval již v období své markraběcí vlády, dosáhl takového měřítka, že ještě dnes máme nemalý počet unikátních reliktů vyspělé gotiky v Čechách, na Moravě i v zemích České koruny.
Kalvárie u Mařenic
Na začátku osmdesátých let sedmnáctého století, krátce po selském povstání, jehož nezamýšleným důsledkem bylo i založení obce Polesí, byla na kopci nad obcí Mařenice zbudována poustevna U svaté Anny a její okolí bylo vyzdobeno různými zbožnými obrázky. V pozdějších letech byl do skalky u poustevny vytesán Boží hrob a nad ním vztyčen velký kříž. Na jeho místě pak mařenický sedlák Christof Schier roku 1750 postavil
Veduty z žitavského městského muzea
Žitava bývala kdysi nejmocnějším městem ze svazku měst, založeného v roce 1346 a nazývaného Hornolužickým Šestiměstím. Jeho součástí byla ještě města Budyšín, Kamenz, Löbau, Görlitz a dnes polský Luban. Dnešní zpola vylidněná Žitava se potýká s celou řadou problémů, pramenících z její kdysi tak výhodné polohy až u samých hranic Čech a po válce i Polska. Co bylo dřív obchodní výhodou, je dnes nevýhodou zapomenuté periférie.
I přes tyto nesporné problémy má Žitava návštěvníkovi co nabídnout. Dnes se podíváme na sbírku starých vedut města, kterou spravuje bohatými historickými sbírkami oplývající žitavské městské muzeum – Städtische Museen Zittau. Přiblíží nám alespoň trochu dřívější podobu (byť často zidealizovanou) tohoto významného
Lückendorfská mýtná brána
Lückendorf je pro mnohé místní i přespolní vyrážející přes petrovický hraniční přechod za nákupy či turistikou do přilehlého německého příhraničí jen první vesnicí, kterou je třeba projet na cestě do Žitavy. Málokdo se zde zastaví a přitom tahle úpravná lužická horská vesnice má co nabídnout pro kratší, ale i dlouhou vycházku. Samotný Lückendorf, malebně se rozkládající na loukách nad údolím potoka Lückendorfer Bach, je protkán hustou sítí cest, vroubených většinou vzorně udržovanými podstávkovými domy, někdy i s hrázděnými patry.
Ovšem hned na samém okraji Lückendorfu stojí při silnici na Jablonné černobílý hrázděný dům,
Soudní spory o lemberské hranice
Stejně jako dnes se i dříve lidé vyžívali v soudních sporech a jak už to bývá, nejčastější záminkou byly neshody o majetek. Ten v 16. století, kam se dnes podíváme, patřil jednak královské koruně, jednak církvím, šlechtě a městům. Sedláci a chalupníci, s výjimkou úzké vrstvy svobodníků, nevlastnili nic, pouze měli od své vrchnosti majetek propůjčen k dědičnému držení, za což byli kromě ročních poplatků odměněni ještě pochybným právem sloužit jako daňoví poplatníci nenasytné královské pokladně.
S královskou korunou si spor mohl dovolit vést jen někdo vysoce postavený a tak většině ostatních šlechticů nezbývalo, než se o majetek, představovaný obvykle nějakým územím, hádat mezi sebou. Což, díky tomu, že přesné mapy neexistovaly a vymezení území bývalo nejednoznačné, bylo na denním pořádku. Z takových sporů o území či průběh
Bunkry v okolí Polesí XVII
K útoku na řopíky nikdy nedošlo
Pro úkol dobytí pevnostní linie se připravovaly zejména parašutistické a granátnické oddíly Wehrmachtu, výcvik byl prováděn na napodobeninách objektů za použití ostré munice.
Každý člen úderného družstva prováděl přesně určený a detailně nacvičený úkol a byl schopen nahradit vyřazeného spolubojovníka. Ke zneškodnění mělo dojít především překvapivým útokem zezadu objektu, za spolupráce s letectvem. Střemhlavé a bitevní letouny měly zahájit bombardování linií a zneškodnit ty objekty, které by bylo možné zasáhnout přímo. I když by
Co se v Polesí a jeho okolí pívávalo III.
Od té doby, co jsem naposledy psal o tom, jakým nápojům holdovali naši předkové, už uběhla pořádně dlouhá doba. V předchozích dílech jsem se zabýval pivem a pivovarnictvím, ale nepilo se pochopitelně jenom pivo. I když toho bylo nepochybně zdaleka nejvíc, své zákazníky si našly i nápoje nealkoholické, určené převážně dětem.
Nelze si to ale představovat jako dnes, kdy kofola teče proudem. Zatímco na pivo muselo být pro hlavu rodiny vždycky, pití limonád a sodovek bylo spíše událostí slavnostní či rezervovanou majetnějším společenským vrstvám. V běžné prvorepublikové domácnosti v Polesí se pila samozřejmě především voda. Někdy vylepšená různými domácími ovocnými šťávami, vždyť ovocné stromy stávaly na každé zahradě