V době digitální fotografie nám přijde úplně samozřejmé pořídit během pár dnů několik stovek snímků, které skončí někde na počítačovém disku a často už se na ně nikdy nikdo nepodívá. To se svitkovým filmem bylo nutno přece jenom zacházet šetrněji a co teprve v dobách, kdy fotoaparát rozhodně nepatřil k základnímu vybavení domácností! Tím spíš v chudé podhorské vesnici kdesi v Sudetech…

Ale stejně jako dnes i tehdy toužili lidé zachytit prchavé okamžiky a tak naskytla-li se příležitost, nechávali zvěčnit sebe, své rodiny i obydlí. Tou příležitostí mohla být návštěva profesionálního fotografa, pořizujícího snímky pro tehdy tak populární pohlednice, ale i ochota letního hosta, který se za poskytované služby odměnil svým hostitelům i tímto způsobem. Vznikaly tak záběry, kde se v popředí nachází celá početná rodina (možná i s příbuzenstvem)

Stráž obrany státu a další bezpečnostní sbory v okolí Polesí

Do nástupu  vojska měly ochranu hranic a obecný pořádek v okrese zajistit další útvary, které měl stát v daném území k dispozici. Jejich předností byla dlouhodobá dokonalá znalost terénu. Vzhledem k zhoršujícím se vztahům s německým obyvatelstvem, bylo třeba jejich počet vyztužit branci.

Finanční stráž

Celní službu a všeobecnou ostrahu hranic ČSR v té době vykonávala finanční stráž (FS), podřízená Ministerstvu financí ČSR. Nejvyšším stupněm tohoto ozbrojeného sboru bylo zemské finanční

S vyprávěním o zvonech jsme se rozloučili konstatováním, že o původu zvonu, který se v roce 1923 vrátil do zvoničky v Polesí, není nic bližšího známo.

Objevením digitalizované kroniky obce Polesí v bavorském archívu se nám ale naskytla možnost nahlédnout hlouběji do každodenních událostí v obci v období první republiky, a to včetně okolností kolem obstarání nového zvonu, který měl nahradit historický zvon mistra Brikcího ze začátku 17.století, zrekvírovaný v průběhu první světové války.

V roce 1922 se rynoltičtí rozhodli obstarat si pro farní kostel svaté Barbory nové zvony. Ten stávající byl tudíž přebytečný a tak farář Franz Knobloch pojal nápad, nechat zvon roztavit a odlít z něj dva menší, které by

V Polesí č.7, v tzv. “statečku”, v místě dnes již zahrnuté skládky za rybníkem, žila v období první republiky rodina Miesslerových. Podle sčítacího archu z roku 1921 rodinu tvořily dva manželské páry, Josef Miessler starší s manželkou Marií a dcerou, a jejich syn, rovněž Josef, s manželkou a dvěma dětmi. Zatímco syn Josef si vydělával na živobytí jako zedník, otec Josef, narozený roku 1859, se živil jako malíř porcelánu. Asi to nebyla živnost kdoví jak výnosná, v chudém kraji jistě nešlo o výzdobu nějakých honosných porcelánových servisů, spíše zřejmě o drobnější pamětní kousky, dýmky, korbele. Kromě toho obhospodařoval přilehlé pole (tedy spíš políčko) a zahradu s několika ovocnými stromy. U vedle domu stojící stodoly byl zbudován žentour, který nejspíš sloužil k pohonu mlátičky. Protože na starých fotkách Polesí není žádný další žentour k vidění (což neznamená, že zde další nebyly), je pravděpodobné,

Vojenské útvary čs. armády určené k obraně úseku

Vojenští odborníci považovali v třicátých letech minulého století za nejlepší armády v Evropě francouzskou, německou a československou.
Československá branná moc byla rozdělena k 27. 9. 1938 na čtyři armády:
1. armádu (Čechy, armádní generál Sergej Vojcechovský), 2. armádu (Severní Morava, divizní generál Vojtěch Luža), 3. armádu (Slovensko, armádní generál Josef Votruba) a 4. armádu (Jižní Morava, armádní generál Lev Prchala). 

Neuskutečněné plány

Po dokončení obou linií lehkého opevnění měly přehradit cestu mezi Petrovicemi a Jablonným dva objekty těžkého opevnění – kanónové objekty typu K, které měly vyztužit obranu při předpokládaném útoku tanků.

Plánovaný objekt měl být odolný proti střelám do ráže 155 mm a měl sloužit k úkrytu polních protitankových

V putování po starých mapách jsme se od prvních schematických map ze začátku 18.století přenesli až do století dvacátého, které kromě tradičních zeměměřičských postupů přineslo i zcela nové a převratné způsoby mapování. Jako ve většině předchozích případů si nové, přesnější mapování vynutila vojensko-politická situace. Mladá Československá republika byla od samotného svého vzniku zatížena řadou obtížně řešitelných problémů, z nichž soužití s mnohamiliónovou německou menšinou se ukázalo jako osudové. Po nástupu národního socialismu v sousedním Německu bylo jasné, odkud hrozí bezprostřední vojenské nebezpečí, a tomu byla plně podřízena i vojenská doktrína Československa. Pro armádní potřeby bylo v letech 1936-38 provedeno letecké mapování, ze kterého

Dnes už je maily, esemesky a sociální sítě vytěsnily až na samý okraj zájmu, ale ještě tak před deseti patnácti lety bylo úplně samozřejmé poslat pohlednici z každé dovolené či před různými svátky. To ale ještě není nic proti tomu, jaký rozmach zažívaly pohlednice na přelomu 19. a 20.století ! Ne nadarmo se o letech 1896-1905 mluví jako o Zlatém věku pohlednic.

Před rokem 1896 by bylo než o pohlednicích příhodnější  mluvit o korespondenčních lístcích, ovšem občas vybavených  nepříliš kvalitním obrázkem. S rozvojem tiskařských metod ale výroba pohlednic přímo explodovala a právě roku 1896 prošlo poštami celého světa téměř dvě a půl miliardy pohlednic ! Tiskaři se začali předhánět v nápadech a vznikaly tak pohlednice pohyblivé, vysouvací, s okénky,