Rubriky
Přihlášení
Menu
Mobilizace
V souvislosti s vlnou povstání, která odstartoval Hitlerův projev na stranickém sjezdu v Norimberku, byla 12. září 1938 před 18. hodinou nařízena velitelská pohotovost pro celou armádu a vojáci nesměli opouštět kasárna.
Zároveň byly uvedeny v činnost mobilizační orgány. Podle počtu zbraní na jednoho obyvatele, bylo Československo nejvyzbrojenějším státem na světě. Podle počtu zmobilizovaných vojáků bylo v Evropě toto pořadí: SSSR, Francie, Německo, Itálie, Polsko a ČSR. V nočních hodinách 12. září 1938 se Nejvyšší obranná rada státu rozhodla vyhlásit pro osádky těžkého opevnění bojovou pohotovost, útvary zajištění hranic a pluky ZLO měly
Nic naplat, pivo je a bylo v českých (a sudetských) restauracích a hospodách nápojem nejoblíbenějším a tak se u něj zastavíme ještě jednou. Tentokrát u dnes již neznámého jevu, kterým bylo stáčení a lahvování piva jednotlivými hostinskými a obchodníky.
V českých zemích se pivo do lahví začalo poprvé plnit v Praze v roce 1841 v pivovaru U Křížovníků na Starém Městě. Šlo pouze o první průkopnickou vlaštovku v novém druhu distribuce chmelového moku. K masivnímu rozšíření plnění piva do lahví ze skla došlo až na počátku
Zbývá pár dní do Vánoc a Nového roku, a tak snad neuškodí zavzpomínat, čím si naši předkové připíjeli o svátečních i všedních dnech. A že jsme v Čechách, logická volba padá nejdřív na pivo.
Život na vesnici (i v městečkách), respektive jeho mimopracovní část, se dříve odehrával mezi třemi póly: kostelem, školou a hospodou. Kostely mezitím zpustly, udržet na venkově školu je čím dál tím obtížnější, a tak zbyly jen ty hospody. Ale ani těch už není zdaleka tolik! Zmizely prakticky všechny horské boudy, oblíbené to cíle starých turistů. Rozdíl je dobře patrný,
Rok 1938 přinesl na řadě míst střety jednotek SOS s Freikorpsem, tajnou teroristickou organizací, vytvořenou v Sudetech za podpory branných sil z Německa. Jeden z nich se odehrál i v horách nad Polesím…
Střet u Tobiášovy borovice
Oddělení FS v Rynolticích obdrželo heslo „Do zbraně“ telefonicky již krátce po půlnoci na 21. května 1938.
Oddělení poskytlo základní kádr pro sestavení družstva SOS č. 100, které se skládalo z 8 příslušníků
Stále znovu mě dokáže překvapit, když se objeví další starý pohled, zobrazující známá místa tak, jak je dosud neznáme. Několik pohledů z konce 19.století a u první poloviny století dvacátého nám ukazuje Černou Louži jako rušnou zahradní restauraci, představující oblíbené výletní místo pro návštěvníky z Liberce, Žitavy i menších měst okolních.
Na jednom z nejstarších pohledů, litografii z konce devatenáctého století, vytištěné v Žitavě, spatříme korzující páry ve svátečním oblečení, pány v oblecích, s kloboukem a hůlkou, dámy v dlouhých šatech a rovněž v kloboučcích.
Nedaleko Jablonného v Podještědí, za hlavní silnicí Děčín-Liberec, směrem k vesničce Lada, nachází se místo, obvykle nazývané Ukrajinský hřbitov. Jde o komplex s několika pomníky a hroby označenými dřevěnými pravoslavnými kříži, který je po letech chátrání roku 2008 za přispění Ministerstva obrany znovu vyčištěn a opraven. Místo samo je dobře známo a představuje zajímavý turistický cíl, ale již méně je známa historie jeho vzniku a existence.
Na začátku první světové války byl u Jablonného v Podještědí, zhruba v místě dnešního koupaliště a kempu, vybudován dřevěný barákový zajatecký tábor, v němž byli od listopadu 1914 soustřeďováni váleční zajatci, převážně vojáci ruské carské armády. Zajatci ovšem nebyli jen Rusové, ale i Ukrajinci, Židé, později i Francouzi, Srbové
“Včerejší strach je lítostivým povzdechem nad našimi minulými spory a nad současnými spory o minulých sporech…”
Stává se už pomalu zvykem upozorňovat na webových stránkách občanského sdružení na knihy, které objevným čí přínosným způsobem mapují témata, která se více či méně dotýkají i Polesí. Ať už jde o krajinu a územní rozvoj či třeba pohled na složitou historii pohraničí.
Kniha Včerejší strach Josefa Škrábka, ekonoma a redaktora, ale též historika a laického filozofa, se zaměřuje na stále aktuální otázky česko-německého soužití. Autor má přitom k tomu ty nejlepší předpoklady. Jeho rodiče žili ve smíšeném česko-německém manželství a on sám vyrůstal ve Valči v západočeských Sudetech. Po obsazení Sudet musel i s rodinou odejít do vnitrozemí, zažil totální nasazení i pražské povstání. Po válce se vrátil do Valče, kde na vlastní oči viděl
Elektřina je dnes pro nás takovou samozřejmostí, že si už ani nedokážeme představit, co její zavedení pro život našich předků znamenalo. Ale známá písnička pánů Svěráka a Uhlíře příliš nepřehání, opravdu to byla v životě obce událost, srovnatelná jen s málo čím.
Seriózní odhady dnes předpokládají, že při nějakém vážném výpadku elektrického proudu bychom byli schopni vydržet tak tři dny. Ani ne tak z fyzické nezpůsobilosti přečkat víc, ale lidé by zakusili vážné problémy psychické, na které nejsou vůbec připraveni.
Jen těžko se nám tedy představuje doba, kdy se lidé bez elektřiny museli obejít prostě proto, že žádná neexistovala. A v Polesí, tehdy již vyhledávaném letovisku s několika restauracemi, tato situace trvala až do konce dvacátých let dvacátého století! Zatímco leckteré město
Je to už rok, co Lukáš Bludský publikoval dva příspěvky, ve kterých představil skály v okolí Polesí a lidi, jejichž koníčkem se stalo jejich zdolávání.
Mezitím jsme navázali kontakt s Petrem Ferdyšem Poldou, grafikem, nakladatelem, hudebníkem a horolezcem, který nám dovolil používat své kresby, na kterých realisticky zachytil krajinu, lidi a památky našeho kraje. Kromě toho nám ale poskytl obsáhlý článek z Ročenky Jizersko-ještědského horského spolku z roku 2002, kterou rovněž vydává. Článek obsahuje rozsáhlý text Marka Řeháčka o historii horolezectví v Pískovcových horách, tedy oblasti severním a severovýchodním směrem od Polesí.
Atmosféra malebného podhorského letoviska z prvních desetiletí 20.století se nám zachovala nejen prostřednictvím historických fotografií. Je více než pravděpodobné, že rázovité podstávkové chalupy rozložené v údolí obklopeném ze všech stran lesy se staly nejednou námětem řady amatérských (a možná i profesionálních) malířů z řad návštěvníků obce. Většinu takových obrázků a maleb už dávno odvál čas, ale občas se ještě nečekaně něco ze zapomnění vynoří…
Akvarel, zobrazující původní dřevěnou zvonici v Polesí, namaloval prý známý umělec Carl Maret. Alespoň tak byl představen na portálu Ebay, kde se akvarel objevil. Ale jelikož se mi nikde na internetu nepodařilo o Carlu Maretovi nic dalšího nalézt, asi to s jeho