Rubriky
Přihlášení
Menu
Category Archives: Historie 19.století
Jak se stavěla severočeská transverzálka
V době, kdy nebyla obvyklá doprava do Polesí auty, jezdilo se vlakem. ( O rozličných cestách do Polesí jsem již psal). Mnozí pamětníci si ještě vzpomenou na dvě alternativy, které se nabízely, jak na rynoltické nádraží dorazit, obě přitom trvaly prakticky stejnou dobu – buďto se dalo jet rychlíkem, do České Lípy nebo do Liberce a tam přestoupit na lokálku, která po překonání řady viaduktů a po projetí několika tunelů se setkala z obou směrů právě v Rynolticích, na onom před několika lety oceněném nejkrásnějším nádražíčku v Čechách.
Rourový domek
Loňské sucho a několik po sobě následujících zim bez sněhu nastolily opět otázku stavu zdrojů pitné vody. Hovoří se o poklesu hladiny spodních vod, o vysychání krajiny. I na stránkách OSČLP se bavíme o nejisté budoucnosti našeho potoka, o vlivu těžby uhlí na spodní vody na Hrádecku. Nejde ale o žádnou novinku., vždyť voda byla pro vznik a udržení lidských sídel vždycky klíčová. A východní část Lužických a Žitavských hor, tvořená převážně pískovci, měla vždy vody pomálu.
Město Žitava, ležící přímo pod Žitavskými horami, sice vděčí za svůj vznik
Veduty z žitavského městského muzea
Žitava bývala kdysi nejmocnějším městem ze svazku měst, založeného v roce 1346 a nazývaného Hornolužickým Šestiměstím. Jeho součástí byla ještě města Budyšín, Kamenz, Löbau, Görlitz a dnes polský Luban. Dnešní zpola vylidněná Žitava se potýká s celou řadou problémů, pramenících z její kdysi tak výhodné polohy až u samých hranic Čech a po válce i Polska. Co bylo dřív obchodní výhodou, je dnes nevýhodou zapomenuté periférie.
I přes tyto nesporné problémy má Žitava návštěvníkovi co nabídnout. Dnes se podíváme na sbírku starých vedut města, kterou spravuje bohatými historickými sbírkami oplývající žitavské městské muzeum – Städtische Museen Zittau. Přiblíží nám alespoň trochu dřívější podobu (byť často zidealizovanou) tohoto významného
Lückendorfská mýtná brána
Lückendorf je pro mnohé místní i přespolní vyrážející přes petrovický hraniční přechod za nákupy či turistikou do přilehlého německého příhraničí jen první vesnicí, kterou je třeba projet na cestě do Žitavy. Málokdo se zde zastaví a přitom tahle úpravná lužická horská vesnice má co nabídnout pro kratší, ale i dlouhou vycházku. Samotný Lückendorf, malebně se rozkládající na loukách nad údolím potoka Lückendorfer Bach, je protkán hustou sítí cest, vroubených většinou vzorně udržovanými podstávkovými domy, někdy i s hrázděnými patry.
Ovšem hned na samém okraji Lückendorfu stojí při silnici na Jablonné černobílý hrázděný dům,
Černá Louže – nebo Černé Louže??
Zeptáte-li se kohokoliv z místních, odkud se vzalo jméno Černá Louže, nepochybně nezaváhá a odkáže vás na rybníček, který se od nepaměti rozkládá pod silnicí na Sedlo, hned vedle kapličky. Ale podíváte-li se na Černou Louži z výšky nebo vydáte-li se od rybníčku po spádnici dolů, narazíte na další vodní plošky. A možná vás napadne, stejně jako nedávno mě, zda původní německý název Schwarzpfütze nebyl myšlen spíš v množném čísle, tedy jako Černé Louže. I dnes je totiž zřejmé, že těch “louží” tam bývalo několik, a vzhledem k intenzivnějšímu využívání krajiny bývaly rozhodně méně zarostlé a zazemněné.
Historie města Jablonného od Viktora Pinkavy
Do našeho webového archívu přibyla další publikace, týkající se regionální historie. Jde o Geschichte der Stadt Gabel und des Schlosses Lämberg, tedy Historie města Jablonného a zámku Lemberk od Viktora Pinkavy.
Viktor Pinkava byl kněz, litovelský vlastivědný pracovník a vydavatel. Narodil se 21. 7. 1868 v Litovli. Po gymnazijních studiích v Olomouci a v Moravské Třebové studoval filozofii a teologii na univerzitě ve Vídni a v Litoměřicích, kde byl po ukončení studií v roce 1892 vysvěcen na kněze. Pak působil jako kooperátor v Jablonném v Podještědí, v Hodkovicích u Liberce, v okolí Bíliny, ve Velkém Jeseníku u Nymburka, ve Velelibech u Nymburka a v Čermné u Děčína.
Varuj se hazardu….
Dnes již klasické ponaučení, které v letech před první světovou válkou český velikán Jára Cimrman namaloval na stěnu Padevětova hostince v Liptákově, “Varuj se hazardu, vzpomeň si na Jardu!”, jako by znovu ožilo při čtení příběhu, který přinesl ve svém blogu známý liberecký spisovatel a milovník sudetské historie Egon Wiener. Příběh z konce 19.století se odehrál v našem kraji a ukazuje, že za těch sto čtyřicet let se v mentalitě lidí zas tak moc nezměnilo…
Při hlavní silnici Liberec-Děčín mezi Židovicemi a Lvovou stojí Motorest Lvová, restaurace s dlouholetou
Rynoltice mají nejen nejhezčí nádraží v Čechách a na Moravě
Vím, že možná není dost místních fandů, kteří by se s tím výrokem ztotožnili, ale je to černé na bílém. Rynoltické nádražíčko, bylo vyhlášené jako naše nejkrásnější železniční nádraží.
Je to jen konstatování skutečnosti, kterou dávno známe a je to tak i s ostatními pamětihodnostmi v okolí, ať již jde o přírodu nebo o dosud nezkaženou architekturu, které si nedokážeme vážit. Ostatně jsem si jistý, že nádraží zůstalo uchováno ve své jednoduché kráse jen proto, že někdo neměl dost investic, aby stavbičku „vylepšil“ podle zrovna frčící módy.
Černá Louže na starých fotografiích
Stále znovu mě dokáže překvapit, když se objeví další starý pohled, zobrazující známá místa tak, jak je dosud neznáme. Několik pohledů z konce 19.století a u první poloviny století dvacátého nám ukazuje Černou Louži jako rušnou zahradní restauraci, představující oblíbené výletní místo pro návštěvníky z Liberce, Žitavy i menších měst okolních.
Na jednom z nejstarších pohledů, litografii z konce devatenáctého století, vytištěné v Žitavě, spatříme korzující páry ve svátečním oblečení, pány v oblecích, s kloboukem a hůlkou, dámy v dlouhých šatech a rovněž v kloboučcích.
Ještě k Tobiášově borovici
V článku o konci Tobiášovy borovice je na fotografii s vysvětlením Lesů ČR stručně zmíněna i historie jejího původu. Rovněž se o ní zmiňuje i Petr Zázvorka ve svém předchozím příspěvku. Vzhledem k významu památné borovice bych rád doplnil ještě pár faktů, které uvádí Marek Řeháček v knize Hrádecko – krajina na Nise.
Přestože dnes je historie názvu Tobiášovy borovice obecně známa, je zajímavé, že na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl původ názvu tohoto důležitého orientačního bodu východní části Lužických hor již zapomenut. Za to, že ho dnes již opět známe, vděčíme vlastivědným badatelům počátku dvacátého století, kteří se snažili poznat a popsat všechny krásy i taje své vlasti. Jeden z nich, doktor Hentschel, se od hostinské z Dolního Sedla dozvěděl, že borovici při těžbě nechal stát její dědeček Tobias Kunze. Posléze se zjistily další zajímavé podrobnosti. Tobias Kunze žil na Dolním Sedle č.23 a