Díl druhý – Císařské údolí čili Kaisergrund
Tentokrát se pokusím představit skály v Císařském údolí, což je horní část údolí Sedlece nebo Sedleckého potoka, levostranného přítoku Lužické Nisy, tedy první údolí severně od rozvodí Severního a Baltského moře.
Údolí se jmenuje podle inspekční cesty císaře Josefa II. po vlastech českých, kdy císař znavený napravováním rozličných nepravostí, zastáváním se vdov a sirotků, trestáním chamtivých šejdířů a náročnými přeměnami sakrálních staveb na pivovary nabíral síly na malé odpolední projížďce romantickým údolím. Takových odpočinkových vyjížděk bylo na Josefových inspekčních cestách vícero, dle pověsti se občas inkognito zastavil u rolníka či drvoštěpa a vlídně s ním rozmlouval a zjišťoval, jestli si z něj některý z úředníků – předchůdců pana Potěmkina netropí žerty zakrývaje pravý stav věcí. Více osad si pak nárokuje komickou příhodu, kdy dobrotivý císař udiven bezvadným stavem a čistotou lidských obydlí a hospodářství, které bylo na první pohled v nesouladu s drsným klimatem a neúrodnou půdou tázal se jakéhosi čeledína jestli je to skutečně tím, že je lid nadmíru pracovitý – i dostalo se mu od bodrého vesničana odpovědi „ale kdepak, taky jsou všichni pašeráci a nosí přes les do Němec“ (kromě Dolního Sedla čili do roku 1947 Spittelgrundu si příhodu nárokuje také Jizerka, Horní Rokytnice, Horní Malá Úpa a ještě asi deset dalších míst).
A zase to mají Němci jednodušší, mají Kaisergrund (Grund je starý saský výraz pro údolí v pískovcové krajině, s relativně plochým dnem lemované skalními stěnami. Dle geologů je nejpřesnějším českým ekvivalentem notně zastaralé slovo „debř“). Češi překládají relativně věcně správně jako Císařské údolí, ale stejně často se používá i fonetické Krásný důl (zkuste to zadrmolit s plnou pusou Wienerschnitzelu nebo Pischingeru a máte tady Kaisergrund). Nojo ti národovci, ti klidně z Karlova kamene nadělají Karlův Týn, aby zakamuflovali dřívější existenci cizojazyčného živlu.
Tuleni
Skály jsou roztroušeny v malých skupinkách v údolí, bočních údolíčcích, na svazích a na okolních kopcích. Přestože je v oblasti Císařského údolí popisováno něco okolo čtyřiceti věží a masivů, nejedná se o nijak vyhlášenou a navštěvovanou oblast a na webových stránkách Českého horolezeckého svazu je význam oblasti asi právem hodnocen pouze jednou nevybarvenou hvězdičkou, která znamená (volně cituji) „oblast vyloženě místního významu, víceméně použito pro informaci, že tam nějaké skály vůbec jsou“, oproti třeba Obrvégrům které mají tři vybarvené hvězdičky znamenající „oblast s dlouhou lezeckou tradicí, obvykle mnoho doporučeníhodných cest“ nebo pětihvězdičkovým Prachovským skalám („oblast minimálně středoevropského významu“).
Na své si zde přijdou především kvakeři, což v tomto případě nejsou puritánští křesťané z Nové Anglie, ale milovníci kvaků čili německy Quacků, a tedy milovníci ticha, přírody a solivých, zamešených, zarostlých, zahliněných a opuštěných skal, kde nepotkáme živáčka, a kde se místo řevu outdoorových sportsmenů rozléhá krajinou jen romantické žabí quákání.
Oblast má z lezeckého hlediska dlouhou tradici, všechny významnější věže byly dostoupeny před rokem 1920, ale bližší kompletnější údaje se zatím nikomu nepodařilo dohledat. Domnívám se, že zde opět mohl zaúřadovat také Rudolf Kauschka, zvláště, když na německé straně prvovystoupil na některé relativně bezvýznamné věže v údolí Bílého potoka. Určitě byly před válkou hojně navštěvovaní Tuleni (Pferdegrundturm), Podkova (Hufeisenstein – pětková stará cesta z roku 1907, Max Metze a Eduard Richter, která dříve vyžadovala problematicky zajistitelné použití stavění, techniky zvané také živý žebřík, kdy prvolezec použije jako stupy a chyty ramena, a pak i hlavu nebo vzpažené ruce svého druha, což bývá někde vysoko ve skalní stěně a bez jištění kratochvíle značně ošemetná), Cukrová homole (Zuckerhut, stará cesta VI, 1908 Wolfgang Wanitschek) a Drážďanská věž (Medvěd).
Na přelomu padesátých a šedesátých let oblast mapují Josef Čihula a Miroslav Machovič a zdolávají (a pravděpodobně poprvé česky pojmenovávají) většinu věží. V druhé polovině šedesátých let nastupuje Hrádecká parta, a pak na přelomu osmdesátých a devadesátých let Špekova parta, která objevuje pro lezení kromě věží i masivy (Zahrada, Skrytá stěna, Popovka a masívy okolo). Na začátku nového tisíciletí se v lesích začínají rojit takzvaní boulderisté (čili balvanáři), což jsou takoví zvláštní tvorové, kteří nepotřebují ke své lezecké kratochvíli lano a jejich obtížné lezecké výkony se odehrávají nízko nad zemí bez zajištění, nebo se zajištěním matrací bouldermatkou – takovou přenosnou skládací žíněnkou, a tyto partičky kreslí na skálu maličké nenápadné šipky červenou barvou tam, kde se jim podařilo vyřešit nějaký ošemetný skalní hlavolam, je-li špičička podtržená, znamená to, že se startuje ze sedu, a tedy se musí od země odlepit nejdříve končetiny a až potom zadek. V okolí se boulderuje všude možně, na balvanech nad Obrvégrama, na Sedleckém špičáku, na balvanech pod Popovkou, a zejména na německé straně u Töpferbaude.
Jeníček v Pohádkovém dole
Skály v Císařském údolí tvoří malé skupinky, ze zajímavějších lze jmenovat třeba Skalní divadlo (7 věží, nejvýznamnější věž Tuleni, která nabízí několik skvostů převážně spárového lezení, třeba dvojspára IV je lahůdkou), pohádkový důl (4 věže, pojmenované podle pohádky o perníkové chaloupce), Modlivý důl (4 věže, obtížně dostupná věžička Panenka), skály u Výra (věž Výr a masivy) skály v rokli pod Pekařovým křížem (na masivy Zahrada a Skrytá stěna vedou dlouhé a velmi obtížné cesty, ve Skryté stěně je zajímavá skalní brána široká okolo osmi metrů a dobrodružný labyrint roklí a chodeb), skály u hranic (4 věže na české straně údolí Bílého potoka čili Weissbachtalu), okolí Popovky (na samotnou Popovu skálu čili Pfaffenstein vede několik nádherných dlouhých cest v krásné pevné skále, nejhezčí asi Pomlázková VIIc. Jen tak pro zajímavost, Popovka se nejmenuje podle žádného pravoslavného kněze, ale od německého Pfaff, což ovšem není starý saský výraz pro sovu jako u stolové hory Pfeaffensteinu u sousedů v Saském Švajcu, ale sudeťácký výraz pro hvízdání čili Pfiffe, kdy podle pověsti žije ve skalních puklinách malý šedý mužíček, který svým pronikavým hvizdem ohlašuje neblahé události), a Dětský koutek (okrajová stěna a několik balvanů kousek od sedla pod Popovkou. Dá se říci, že Bellmannův průvodce a Hrádecký průvodce popisují vše podstatné, významné a zaznamenáníhodné, některé věžky a masívky však nejsou popisovány prý pro naprostou bezvýznamnost (a na to se názory mohou lišit, třeba věž Milenci v rokli pod Pekařovým křížem být popsána mohla, věžičky ve svahu pod Fellerovkou asi nejsou popisovány oprávněně). Proto ta nejasnost ohledně počtu lezeckých objektů, opravdu významných je dejme tomu deset, ostatních pětadvacet až čtyřicet jsou víceméně do počtu a nikdo kromě zapálených znalců oblasti a zavilých kvakerů nebude mít důvod je zdolávat a pravděpodobně je ani v lese nenajde. A když už skálu najdete, může se vám stát, že vás po dolezení na vrchol překvapí absence jakýchkoli stop o vašich předchůdcích, nenajdete vrcholovou knížku, slaňovací kruh a slézat budete třeba po stromě. Ale navýsost romanticky.
Odkazy:
Skalní oblasti – císařské údolí
Dokážete balvan ilustrující bouldering na fotce v článku lokalizovat?
Jedlička – Skály v Císařském údolí