Naše pravidelné páteční cesty z Prahy do Polesí na přelomu 70. a 80. let minulého století aneb jak je vše relativní…

Dnes je těch 100 km prostě mnohem kratší vzdálenost 🙂. Člověk naskočí na okraji Prahy do auta a za hodinu 10 je před chalupou nebo obráceně, cca za hoďku je v Praze. Tenkrát to bývala docela dobrodružná výprava. Každý pátek kolem 15. hodiny táta přistavil před náš vchod v paneláku na sídlišti náš vůz Škoda MB 100, takzvané embéčko. Zhruba ve stejnou dobu, obtěžkáni několika naditými taškami, dorazili i tetička se strýčkem, kteří jezdili s námi a začalo se nakládat dnes nepochopitelné množství zavazadel – tašky s nakoupeným jídlem, pivem a limonádami, nové rostlinky do skalky, naplněná bomba s plynem na vaření, oblečení, vyprané cíchy, hrnce s uvařeným jídlem (“je tam sice gumička, ale dejte to radši dopředu Jirkovi mezi nohy na zem, ať se to nevyleje!”), štrůdl, andulka v kleci, přikrytá utěrkou, což stejně vůbec nepomáhalo, panenka a plyšový medvěd, bonsai, balík svázaných přečtených novin na podpal, nějaká dlouhá trubka, email (myšlena barva na natírání nikoliv e-mail 😀), krabice hřebíků, rádio, pudl (naštěstí trpasličí), na zadní okno plato vajec, “k ruce” taška s jídlem na cestu a spousta dalších nezbytných věcí, bez kterých bychom tam ten víkend prostě nedali 🙂. Já dostala Kinedryl, usadila se doprostřed mezi mámu, která měla na klíně klec s hystericky se zmítajícím andulákem Bertíkem a tetičku s igelitkou plnou jídla na klíně. Mezi nás nebo někomu pod nohy se ještě vmáčkl náš trpasličí pudl Bonny, táta jentaktak zavřel haubnu přeplněného kufru 😀 a mohlo se vyrazit. Pásy na zadních sedačkách v embéčku nikdo neřešil, buď tam vůbec nebyly nebo jsme je každopádně nikdy nepoužili (stejně pojedeme pomalu), tudíž jsem mohla libovolně vstávat, což jsem také často a ráda dělala 😀. Stála jsem tedy nepřipoutaná v mezeře mezi opěradly předních sedaček, kterých jsem se držela a hlasitě zpívala 😀. Nebyla tehdy ještě dodělaná mladoboleslavská dálnice, tudíž se jezdilo přes Mělník. Na odpočívadle před Liběchovem byla vždy povinná zastávka u místních zemědělců na nákup zeleniny a božských, obrovských, měkkých, ale zároveň křupavých okurek nakládaček, které prodavač lovil z velké nádoby dřevěnými kleštěmi a podával rovnou do ruky…Pokračovalo se serpentinami mezi Mělníkem a Dubou. Krátké zatroubení nebo pokynutí tzv. svaťákovi (soše sv. Jana Nepomuckého v Chudolazech, držícímu ochranou ruku nad projíždějícími auty), bylo tradicí a téměř i povinností všech kdo jeli okolo. Vždycky jsem se na tento symbolický akt těšila a když jsem ho z nějakého důvodu prošvihla, hrozně mě to mrzelo. Naši mi pak museli hlásit z předstihem, že se k němu blížíme. Pozdě podaný Kinedryl, zatáčky a kyselá okurka však dost často udělaly své 😅. Zbledla jsem, přestala jsem zpívat a zhluboka dýchala otevřeným okénkem, což někdy zabralo, někdy jsem jen řekla, “je mi špatně, asi budu blinkat” a pokud to šlo, táta rychle zastavil u kraje silnice, ale stalo se i to, že už bylo na všechna opatření zkrátka pozdě 🥴🤣. Naštěstí pohotová tetička stihla vysypat z igelitového pytlíku svačinu a pytlík mi přidržet u pusy…od té doby už pro mě pro jistotu brávala vždy jeden prázdný igelitový pytlík navíc a dávala mi preventivně cucavé bonbony a svačinu už za Mělníkem. Matně si vzpomínám i na malý bílý plastový nočníček, který mi jednou, když mi bylo zase ouvej, podstrčila před ústa máma. Jak ho v našem přeplněném autě za jízdy tak bleskurychle vyčarovala, dodnes netuším…Zbytek cesty už většinou proběhl v pořádku. Po příjezdu, cesta trvala většinou cca 2 hodiny, rychle otevřít okenice, vše vynosit a uklidit. Víkend na chalupě byl většinou, alespoň pro mě, plný zážitků. V neděli se mi nikdy nechtělo domů, ale nedalo se nic dělat. Takže zabalit, naskládat do auta prakticky stejné množství zavazadel a zpátky do Prahy. No a v pátek nanovo 😅, ale stálo to za to!
Díky bohu i rodičům za tak krásné dětství v naší milované vesničce i za to, že z ní už nemusím v neděli nikam odjíždět 🙏❤️.