Sousedy dělíme na sousedy přes plot a sousedy přes ulici. Soused přes plot, dbá na dobrý vztah s Vámi, neboť s ním de facto sdílíte společný plot a to je něco jako společná hranice, které si dbalý muž cení a pečuje o ni. Soused přes ulici tyhle problémy nemá a mnohdy se chová podle toho. A jak by řekla moje babička, projeví se. I když ta používala spíše perfekta “ projevil se ”.
O tom, že to funguje, jsem se bohužel přesvědčil v té nejhorší době, jaká mě mohla potkat. Přijel jsem na chalupu, krátce po smrti rodičů, po několikaměsíční pauze. Přivítání bylo děsivé. Rozbitá okna, nábytek odstěhovaný, peřiny pryč, zloděj dokonce pustil z kohoutku vodu, aby jakoby zahladil stopy. Vzhledem ke způsobu krádeže i ukradeným předmětům bylo jasné, že zloděj není z daleka, krádeže nákladními automobily nebyly tehdy na vesnici obvyklé a vzhledem k husté zástavbě ani dost možné.
A tak večer, zaklepal soused přes ulici, že mi něco nese zpátky, že mysleli, aby to tam nezůstalo jen tak, že asi teď chalupu stejně prodám, když jsem tak sám. Myslel jsem, že je moje situace dodatečně dojala a že se zastyděli a proto vracejí, co vzali sirotkovi. Teprve později jsem se dozvěděl, že to bylo trochu jinak. Kárku, která stěhovala peřiny, totiž viděl jejich soused přes ulici a oni viděli, že je viděl a vzhledem k výše uvedeným vztahům dostali oprávněný strach, že je udá. . . A tak se peřiny, lavice, stůl i židle stěhovaly zase zpátky. Jenom podlahu nikdo nezachránil, borovicové fošny chytla houba a rádio mi přinesl místní poliš v krabici rozebrané na elektronky, že viděl jak si s tím děti hrály na návsi, ale ať se na to vykašlu, že se mi už nic nikdy neztratí. A musím to zaklepat, od té doby jako by někdo pořád hlídal, skoro půl století ani padavka nezmizela.
O tom, že porušení vztahů přes plot může mít hrozivé následky, se přesvědčil kamarád Pavel z vedlejší vesnice. Chalupa nebyla oplocená, jak bylo v kraji zvykem a sousedovic slepice pochopitelně nejraději hrabaly v Pavlově piplané zahrádce. A Pavel bohužel porušil onu sousedskou chartu míru a mrštil po slepici kamenem tak nešikovně, že kvočna nevstala. Zlá věc přerostla v tragédii v okamžiku, kdy sousedka, nemocná důchodkyně, za několik dní po onom činu zemřela. I když souvislost mezi oběma událostmi nebyla nikdy prokázána, pro vesnici nebylo důkazů třeba a z Pavla se stal psanec, který od té doby chodil na pivo do hospody, vzdálené čtyři kilometry od jeho chalupy.
Navozené téma smrti se mi bohužel nepodaří opustit. Patří k životu stejně jako jeho zrození a na vesnici je přijímáno snad o něco přirozeněji než v anonymitě velkoměsta. Můj tehdejší soused Tonda, který právě zničil krásný stateček a dostal od výboru proto další chalupu, zvířata miloval i když často jejich chov nezvládal, což někdy přičítal nevnímavosti jeho svěřenců, takže býval viděn jak fackuje zlobivého kohouta či se honí s čuníkem. Tonda měl šest dětí a ty chodily spát doslova se slepicemi. Měl i ovečky, kachničky, husy a holuby. Všechna ta drobotina s ním bydlela spolu s králíky u nich v kuchyni, kam nás často zvával na všelijaké pamlsky, které klohnila jeho žena, přezdívaná též brambora. Ona ta jeho pozvání nebyla jen tak čistě altruistická – měla spíše zahlazovat škody, které jeho zvířata na naší zahradě tropila. Například krůty nechtěly hnízdit jinde, než na dědově alpince. Mým úkolem pak bylo krůty šetrně vyhánět, protože děda byl nemocný, alpina byla jeho jediná radost a mohl mít z toho hrabání od krůt smrt. Naše chalupa je u cesty, za kterou je rybník. Za cestou a rybníkem je chalupa kamaráda Vaška. Tahle topografie je nutná, protože když jsem před mnoha lety opatrně vyháněl hnízdící krůty, abych neurazil city jejich majitele a zachránil dědečka, jedna z krůt se vypjala k supervýkonu, který jí stál život. Přeletěla totiž alpinu ve svahu nad chalupou, přeletěla cestu, letem ne nepodobným rozkolísanému kolíbání poškozených letounů, vracejících se na letadlovou loď po bitvě u Midway, přeletěla rybník, naposledy ještě nabrala výšku a přehoupla se přes plot Vaškovy zahrádky, aby skončila potupně v tlamě skotského teriéra, patřícího Vaškovu strýci. Nepřejte si slyšet pláč Toníka nad osudem milovaného kura.
Kdo řekl A, měl by říci i B. Tonda zatrpkl a své nevelké úspěchy v chovu zvěře stále více přičítal okolí, než sobě. Tonda kromě farmaření pracoval jako přidavač a jednou dokonce obvinil polírova oblíbeného podvraťáčka, mazánka, který měl svoje místo v hospodě na lavici vedle svého pána, že mu zadávil slepici. Zakřičel tohle obvinění v hospodě a když se mu všichni vysmáli, sedl a napsal udání na MNV – do komise pořádku. Přes spoustu pravopisných chyb vzala komise udání vážně a vzhledem k sociální situaci udávajícího, hygienickým předpisům a já nevím z jakých pseudo – důvodů ještě, políra předvolala. Výsledkem byl jakýsi zvrácený příkaz o soudružském soužití a z toho vyplývající ultimatum k utracení psa. Neboť polír byl znám jako nepoddajný živnostník a výborný řemeslník, kterému jinak bylo co závidět. Viděl jsem toho políra, spíš pana S., jak brečí, když si zabíjí toho svýho podvraťáčka. No a to byl konec Tondy ve vesnici. Nakonec musel vzít ten svůj cirkus a jít ničit chalupy jinam. A to byla asi naše záchrana. Protože ne vždycky má chudej pravdu.