Tentokrát si přečtěte povídání o cestování z Prahy do Polesí z dob dětství a mládí mého táty Petra Zázvorky…našla jsem i několik diapozitivů z té doby. Pěkný nedělní večer…

Cesty do Polesí
Rád bych navázal na vyprávění o cestování na chalupu, které Katka tak barvitě popsala a které bylo obdobím jejího dětství. Ty moje příběhy vás přenesou do doby ještě o pěkných pár let dříve, začínáme v roce 1947, tedy před 77 lety, kdy mě ještě nebyly čtyři roky.

Jako válečné dítě jsem trpěl černým kašlem a plicními problémy, lékaři doporučili horský vzduch. Otec, architekt – bohém, který sice s legiemi objel svět, zakoupení druhého bydlení dlouho odmítal, když ho však přesvědčovali kolegové, že na severu jsou k mání levné chalupy, vydal se hledat letní byt spolu s babičkou, která ovšem měla zcela specifická přání, jak má chalupa vypadat a kde má být umístěna. První cesta za chalupou tedy byla rychlíkem do Liberce, pak lokálkou do Zdislavy, kde měli domluvenou prohlídku jednoho z domů. Nabízený barák jim připadal oběma příliš prostorný a na špatném místě. Popojeli tedy do Rynoltic, ale ani tam nenašli to co hledali. Otcův známý, doktor Mohr, který měl v Rynolticích vilku, poradil, že za kopcem je jistá vesnička v údolí, prý dříve vzdušné lázně – Luftkurort, právě přjmenovaná na Polesí .Došli tam a kupodivu se oba okamžitě shodli, že je to přesně to pravé. Babička našla veselé místo uprostřed vesničky (jako obyvatelka Letné měla ráda hluk tramvají), otec našel roubenku jako podle Ladových kalendářů, dokonce se znakem pokrývačů ve štítu. Nevím, jestli nebyla chyba, že si nevzali na hledání chalupy jako poradce také dědu, zkušeného řemeslníka, který ohodnotil chalupu jediným slovem – bouračka. Ale tehdy se tak nestalo a chalupa za dvaapůltisíce korun vázaného vkladu je od té doby naším majetkem. Obývání chalupy pak bylo záležitostí té nejširší rodiny, která střídala pobyt od jara do podzimu vlastně nepřetržitě. Jezdilo se ovšem zprvu vlakem – přes zmíněný Liberec nebo přes Českou Lípu, oba směry měly tu vlastnost, že se v rynoltickém nádražíčku setkávaly současně, takže rozhodnutí bylo celkem lehké, v 7 hodin ráno z Prahy do 11 hodin v Rynolticích. Na cestu jsem se vždy těšil, byla to veliká událost. Otec odvezl již den předem náklad kufrů včetně peřin na nádraží žebřiňáčkem a poslal je jako spoluzavadlo, které jsme pak v Rynolticích nechali v boudě za malý peníz do druhého dne, kdy se pro zavazadla zase jelo s vozíkem. Chalupa nás vítala zarostlá, studená, ale jedna věc byla úžasná – nastávalo dlouhé, nekonečné léto prázdnin, které trvalo od května do září, protože se chodilo do školy v Rynolticích, takže jsme drželi při sobě, ať jsme přijeli z Prahy, Mladé Boleslavi, Liberce nebo byli přímo z Polesí, Rynoltic, Janovic, nebo z Jitravy. Mimochodem do školy jsme samozřejmě chodili všichni Polesáci a Černoloužáci spolu, buďto kolem křížku nebo kapličky. V Polesí a Černé Louži byli také majitelé aut, vzpomínám si, že to byli Kellnerovi a Vodňarukovi, o dalších nevím, alespoň v té první vlně auta nebyla. Ostatně výhoda pro rodinu šoféra to příliš nebyla – oba majitelé již byli poměrně staří, při jízdě usínali a často vjížděli do protisměru… Velkou změnou v cestování na chalupu byly autobusy. První autobus vyjížděl z Prahy, za tehdy celkem příznivou cenu 20 Kč, mělo to však háček. Muselo se vstoupit do jakéhosi zahrádkářského spolku, který rozhrkaný předválečný autobus vlastnil a pak se oddat cestě. Vyjíždělo se hodně brzo ráno a pak se objížděly všechny těžko představitelné vesničky mezi Prahou, Mělníkem, Dubou, okolím Máchova jezera, Mladou Boleslaví, Česko Lípou (mohl bych pokračovat), Hrádek Nad Nisou byl poslední štací, předposlední bylo Horní Sedlo a před tím Černá Louže. Přijíždělo se hodně odpoledne, doba závisela na počtu účastníků. No a v neděli zase zpět, pokud se jelo na víkend. Ano, to byla doba šedesátých let, kdy se dalo jezdit i na víkend. Byla to doba stopu, tehdy novinky, kterou jsme bohatě využívali. Pokud se vyjelo později, dalo se dojet z Liberce do Prahy nočním osobákem, který vyjížděl ve 20 hodin z Liberce a byl v Praze na Těšnově ve dvě hodiny v noci. Některá města se musela při stopu procházet, třeba Mladá Boleslav, Liberec nebo Brandýs, ale kupodivu to téměř vždy vyšlo, rekord stopem do Polesí měl myslím Honza Červ, kolem dvou hodin. Jezdili jsme i ve dvojicích, jednou jsme se stačili ve Staré Boleslavi vykoupat, naobědvat a na chalupu jsme dojeli ještě ten den odpoledne. Jindy jsme dojeli do Jablonce a odtud tramvají na stop do Liberce. V tu dobu nám otrnulo tak dalece, že jsme ve čtyřech projeli stopem celé Polsko a celkem v pohodě. Pak došlo k pokusům, které se příliš nepovedly. Byla to doba, kdy se začala objevovat osobní auta i v Polesí. Bludští měli škodovku, kterou obrátili naznak a celá parta Polesáků jela auto o silvestra vytáhnout ze zasněženého pole před Mimoní. Pak jednou, když vezli plechy na zastřešení zvoničky, se jim utrhl dřevěný nosič a plech, který se utrhnul také, jen o vlásek nesetnul hlavu projíždějícímu cyklistovi. Taky jsme jeli s Jurou Neanderem jednu noční jízdu na kole přes Mělník, Dubou a Jablonné od sedmi večer do tří po půlnoci. Já jsem to pak jel na vypůjčeném kole od Petra Kaldarára za dvanáct hodin opačným směrem, nikomu to ale bez tréninku nedoporučuji. Pokud vím, ještě několik lidí našeho věku na kole do Polesí tehdy jelo také, rozhodně ale ani na elektrice se o to již nikdo později nepokusil. Přemýšleli jsme, že by se dala cesta zdolat i pěšky – bylo to v době, kdy jsme chodili Prčice – ale k tomu jsme se naštěstí nedostali.
Koncem šedesátých let se začínala objevovat mezi přáteli i různá přibližovadla, dnes by to byly trofeje veteránů. Pepek Zigmund jel na Pionýru túru Praha – Polesí a myslím, že ho utavil. Jura Neander a Pepa Kaplický měli hadarplán, zkoušeli jsme, kolik se nás do toho vejde lidí, bylo to nějak kolem 18. Jurovi jednou za Dubou upadlo zadní kolečko z hadraplánu, jako sportsman tedy zvedl vozidlo za ten zadek, kde bylo původně to kolečko a v podstatě odnesl vozidlo do Dubé. Bylo již hodně po půlnoci, tak odešel na policejní stanici, aby ho zatkli a nechali přespat do rána. Nějak tomu nechtěli rozumět, ale prý se tehdy nakonec domluvili. Já měl Čezetu, která dojela do Polesí často navzdory větru, který s ní klátil jako s plachetnicí, když jí neslo ochranné plexisklo vpředu, často ovšem rovnou na dlažbu. S Vaškem Šmídem jsme jeli na sajdkáře a jemu se u Mělníka utrhlo lanko od plynu. Nikde se to nedalo opravit, tak jsme se učinili jednou osobou a já ze zadního sedadla vždy když bylo třeba plyn přidával. Když jsme dojeli do Polesí, myslel jsem, že mi z ruky kape krev, ale byl to jen olej. Jura s Vaškem jednou ulítli na mašině v zatáčce na písku a večer pak svorně seděli s obvázanými koleny. Taky jsme jednou jeli s Vaškem jeho Trabantem bez předního skla, doporučuji. Trabanta měl také Pavel Spousta, kdesi sehnal sud rozpouštědla a jezdil na to. Trabant v podstatě hořel. Štěpána Kováře zase prý jednou předjelo zadní kolo jeho autíčka a rozbilo výkladní skříň, když cesta zatáčela. Jednou, v té špatné době, jsme projížděli kolonou tanků. Jeli jsme s Jurou Neanderem na jeho Laureátu a hrozili pěstí. Jedna hlaveň se po nás otočila. Jedenadvacátého srpna toho roku jsme projížděli s tchánem z Polesí noční Prahou a zatkli nás na Hlávkově mostě, že prý je „komendántskyj čas“. Když prohledávali jeho embéčko mysleli, že jde o zvláštní diverzantské auto – hledali kufr, který byl vpředu. Pak jsme již jezdili normálně, tedy přes „rusko“ v Mimoni, většinou nás prohlíželi jako na hranicích, i když za zatáčkou pak mávali kanystrem benzinu, jestli nechceme koupit zalevno.
Nejkrásnější zážitky z té dávné doby ovšem patří jízdě s Fiatusem – nádherným kabrioletem z roku 1928, který Honzu Vobořila provázel do Ameriky. To skvělé auto, které koupil za 2500 Kčs, postupně opravoval a bylo celkem normální, že prováděl v průběhu víkendu generálku motoru, což znamenalo, že brigáda osmi mužů musela motor vzepřít z karoserie a později, opravený, ho opět vrátit na původní místo.(Když to bylo v Praze, opravoval auto v bytě a my nesli motor do pátého patra). Fiatus, který vždy do Polesí a zpět dojel, nás jednou vytrestal – zvýšil totiž nemístně svoji spotřebu benzinu. Napřed vykradl Honzu, potom Petra Vodňaruka, který jel tehdy s námi, nakonec mě a nám nezbývalo než začít žebrat. Honza měl láhev od mléka a hadičku, zastavil protijedoucí auto a poprosil o litr. Nikdo neodolal. Tak se to opakovalo zhruba každý kilometr. Fiatus měl tehdy spotřebu přes sedmdesát litrů na sto kilometrů, ale později, opravený, projel Spojené státy napříč z východního na západní pobřeží a zase zpět. Honza nás přišel navštívit ještě relativně před nedávnem, když jel veteránský závod z Pekingu do Paříže a stavěl se v Polesí.
Ale to jsme již v době, kterou popisuje Katka.

P.S.
Snad bych ještě měl dodat, že při jízdě Fiatusem, když jsme jeli do Polesí se staženou střechou, babička zpívala :))