Na nádraží v Jablonném se jeden po druhém objevují vlaky, přivážející uprchlíky. Jejich počet stále narůstá, až dosáhne čtyř tisíc. Postupně jsou odváděni do internačního tábora, který se má na dlouhou dobu stát jejich domovem…

To není zpráva z podzimu roku 2015, ale z května 1919. Tehdy se úřady jen pár měsíců staré Československé republiky rozhodly poskytnout pomoc a ochranu příslušníkům ukrajinské Horské divize, která neúspěšně bojovala na území tehdejší Haliče za vytvoření samostatného ukrajinského státu. Situace v Haliči byla komplikovaná, proti sobě zde bojovala intervenční vojska Dohody (Francie, Británie, USA), nově vzniklá Rudá armáda, polská armáda a Ukrajinci, přičemž každý sledoval své, vzájemně zcela neslučitelné cíle. Jako relativně nejúspěšnější se ukázala armáda polská, které se podařilo obsadit velký kus Haliče a ukrajinské vojáky vytlačit na československou Podkarpatskou Rus. Odsud bylo asi 5000 příslušníků UA přemístěno do prázdných zajateckých táborů v severních Čechách, většina z nich právě do Jablonného. Jejich pobyt byl původně považován za krátkodobý, protože se počítalo, že se opět vrátí na ukrajinské bojiště. Nakonec ale vojáci – uprchlíci zůstali v Jablonném celé dva roky a poté byli přesunuti do vojenské pevnosti v Josefově.

Nedělní bohoslužba pod širým nebem

Příchod takového množství uprchlíků do Jablonného jistě nebyl jednoduchou záležitostí. Překvapivě rychle se ale slovanští řecko-katoličtí Ukrajinci sžili s místním německým katolickým obyvatelstvem. Vojáci měli zaručený volný pohyb, takže hojně město navštěvovali a utráceli zde svůj žold, což se projevilo nebývalým růstem cen zboží. V kostele se také každou neděli konala hojně navštěvovaná řecko-katolická bohoslužba, která na místní obyvatele působila poněkud exoticky.

V průběhu dvou let byly z vojáků vytvářeny pracovní oddíly, které byly nasazovány na stavby v celé republice. Uvolněná místa v táboře zaujímali další uprchlíci z Ukrajiny, takže tábor byl neustále naplněn na maximální kapacitu.

Když bylo na jaře 1921 rozhodnuto o přemístění uprchlíků do Josefovské pevnosti, nesetkalo se to s příliš příznivým ohlasem. Ukrajinci se snažili přesun oddalovat a nakonec jich celá řada v okolí zůstala a vytvořila malou emigrantskou komunitu, která časem splynula s místním obyvatelstvem.

Kromě ukrajinských vojáků uprchlo na začátku dvacátých let do Československa více než 20.000 utečenců z Ukrajiny a Ruska. Ti se stali základem početné ukrajinské a ruské komunity, která v Československu během první republiky působila (a vzkvétala). Ta dosáhla svého vrcholu roku 1925, poté postupně počet emigrantů klesal, jak se přesouvali dále na západ. Rozhodující ránu ukrajinské a ruské emigraci pak přinesl rok 1945, kdy byli její zbývající představitelé za nezájmu československé vlády povětšinou odvlečeni vítěznou Rudou armádou do lágrů v Sovětském svazu.

Je pozoruhodné, že krátce po zničující první světové válce dokázalo tehdy hospodářsky zbídačené Československo přijmout dvě desítky tisíc utečenců. A nejen to. Roku 1921 zorganizovala československá vláda program Ruská pomocná akce pro členy tzv. dobrovolnické armády neboli bělogvardějce. Šlo vesměs o mladé muže, kteří se ocitli v internaci v Turecku po vítězství ruské bolševické revoluce. Československo nabídlo těmto lidem možnost se u nás vzdělávat a studovat, o což se zasloužil především prezident Masaryk.

Ukrajinci v Jablonném zdaleka nebyli jedinými místními imigranty či emigranty. Podíváme-li se do historie, vidíme vlastně nepřetržitý sled příchodů a odchodů části či dokonce celého obyvatelstva. Od prvních německých (ale i belgických a holandských) kolonistů v 12.-13.století, přes vlny vystěhovalectví a přistěhovalectví v důsledku rekatolizace a dosídlování třicetiletou válkou vylidněných obcí ve století sedmnáctém, po masivní emigraci místních Němců do USA a Jižní Ameriky na přelomu devatenáctého a dvacátého století. A o  století dvacátém, s jeho vyhnáním Čechů ze Sudet, pak odsunem prakticky všech českých Němců (totálně zničené Německo tehdy přijalo 12 miliónů (!) uprchlíků z východu), opětovným osídlením pestrou směsicí příchozích nejrůznějšího původu, až po několik vln emigrace za železnou oponu, snad ani mluvit nemusíme. Lidé vždycky přicházeli a odcházeli, ze strachu či za lepším. Zkrátka, nic nového pod sluncem.