Opět je tu doba, kdy z lesů v okolí Polesí míří žáby do nádrže na návsi. Jejich směr je neomylný, ty ze severu, od hranic, pochodují přes pozemky až odkudsi od bunkrů, ze Skřivánčího vrchu a od Slona, chatovou oblastí kolem Ledererů a Demnerů přes nás a Viplery, ty z jihu zase od Havrana a obecního lesa dolů přes Šmídovic zahradu. Nevím, jak je to s východními a západními proudy, tedy od Formáčků, Poupů, Marešů a naopak od Chudých, Koprnických a Martínků, ale určitě jsou tady také, aby se v nádrži  spojovaly a množily až to vře. Lidé se dělí na ty, kteří žábám (většinou ropuchám obecným –  Bufo bufo, Laurenti) fandí a na ty, kteří je bezohledně drtí. Myslím,že těch druhých je přeci jen méně a jsem rád, že mezi ty první patří i oba moji vnuci, kteří přenášejí na lopatce dovádějící dvojice (a často i trojice) přes nejnebezpečnější úsek jejich pochodu, kterým je cesta kolem nádrže. Ráno pak je možné pozorovat i párek kachen březňaček, které v rámci jara se překrmují žabími pochoutkami, aby zajistily i svému potomstvu dobré předpoklady dalšího rozvoje. Ono to ale tomu množství žab jaksi nevadí, je jich spíše stále víc, jak příroda, jak se zdá, kolem sílí.

A teď tedy dokonce vlci, zdokumentovaní pomocí fotopasti kdesi na Kokořínsku, se stopami na Českolipsku a u Ralska, tedy zřejmě přes nás migrující lužičtí vlci. Žije jich v tom kraji na sever od nás, v Horní a Dolní Lužici, prý asi deset smeček, počet jedinců se pohybuje podle  odvahy redaktora mezi 80 až 130 jedinci. Lidé si na ně pomalu zvykají, Agentura Lupus (Lupus Wildlife Consulting) pomáhá prostřednictvím dobrovolníků stavět elektrické ohradníky kolem farem, kde nutno, stát zaplatí solidní cenu za eventuálně strženou ovečku či kůzle, přijede jakási sanitka, jejíž osazenstvo vše zdokumentuje, ofotí a odveze k vyšetření do laboratoře. Ve městě Reitschen / Rěčicy u Zhořelce, mají Vlčí muzeum s vycpanými vlky, sádrovými odlitky stop, s modelem nory a dalšími vlčími artefakty, což se turistům z Berlína i z Prahy líbí, včetně konstatování, že za posledních sto let není prý z Evropy doložený žádný případ smrtelného napadení vlkem. Na druhé straně ovšem již asi sto let vlci v tomto kraji nežili, vyberte si. Pravda je že se lidé učí po staletích opět s vlky žít….

Podle některých lesníků výskyt vlků v našem lese není chyba, přemnožená  zvěř (hlavně ta černá) prý příliš zlenivěla a příliš si dovoluje, podle jiných ale chytrého predátora, který tak trochu konkuruje člověku, nám byl čert dlužen. Platí to zejména u smeček, v podstatě rodinných klanů, které loví dohromady a podle určitého systému. To snad zatím nehrozí, uvidíme, až se jim narodí vlčátka. Karkulka, která je na vrcholu potravinového řetězce nemá strach, má přeci babičku, bábovku a rum.

Petr Zázvorka