Při hlavní silnici Liberec-Děčín mezi Židovicemi a Lvovou stojí Motorest Lvová, restaurace s dlouholetou tradicí. Rozumné ceny, velké porce, rychlá obsluha, není tedy divu, že parkoviště před motorestem bývá často zaplněno do posledního místa. Restaurace, vyhlášená nejen díky své výhodné poloze při hlavní silnici, zde ale bývala už před sto padesáti lety. Tehdy se ovšem nazývala poetičtěji Schweizerhaus, Švýcarský dům. V té době zde hostinskou živnost provozoval Stefan Schneider, štamgasty zvaný prostě jen Stefan. Stefanovou slabinou byla jeho vášeň pro hazard, nikoliv však v podobě výherních automatů, protože ty se zrodily až o tři desítky let později. Stefan zkrátka pravidelně sázel “do lotynky”, tedy do číselné loterie, která byla tehdy provozována v saské Žitavě.

Sázky na žitavskou lotynku se přijímaly nejen v samotném Sasku, ale i na české straně hor, v Liberci i v Praze. V Čechách se navíc smělo sázet až do doby, kdy sem ze Žitavy dorazily výsledky s taženými čísly. Ovšem sázkařští podvodníci nelenili ani na přelomu devatenáctého a dvacátého století a na vrcholech Lužických hor zřídili podloudný sázkařský telegraf, který sloužil k signalizaci vylosovaných čísel. Ta byla bleskurychle signalizována pomocí barevných tyčí z věže svatojánského kostela v Žitavě, zapsána pozorovatelem s dalekohledem na Töpferu, který je stejným způsobem předal dál na Hvozd, odkud přešly na Hvozd, Jezevčí vrch, Ralsko, Bezděz a kopce u Prahy. Vylosovaná čísla tak byla údajně v českém vnitrozemí známa již dvě hodiny po tahu, ovšem pouze za hezkého počasí. Na rozdíl ode dneška ale reakce tehdejších úřadů přišla již zanedlouho a celý důmyslný systém lotynkového telegrafu byl rozbit a účastníci pozavíráni.

Vraťme se ale ke Stefanovi, našemu sázkaři ze Schweizerhausu. V únoru roku 1871 se mezi lidmi z okolí rozkřiklo, že Stefan vyhrál v lotynce první cenu. Kdo tuto informaci přineslo, nebylo jasné, ale Stefan nelenil a vydal se přes hory do Žitavy, aby si přesvědčil na vlastní oči. Zima toho roku byla krutá, obzvláště v polovině února, ale Stefana hnala touha po výhře a tak cesta rychle utekla. V Žitavě ale přišlo vystřízlivění, když zjistil, že zpráva o výhře nebyla pravdivá. Stefan se uchýlil do žitavských hostinců, kde poctivě zapíjel zklamání a nabíral odvahu k návratu domů, kde, jak správně předpokládal, se mu budou všichni, včetně jeho ženy, posmívat. Na cestu zpět se tak vyšel až odpoledne. Namířil si to vzhůru do hor, přes Lückendorf. Ani zde nevynechal návštěvu hostince a jelikož se náležitě protáhla, na další cestu se vydal až v noci.

Vyšel směrem na Polesí, snad přes Lví buk a kolem Tobiášovy borovice. Někde za ní, v místě, kde cesta vede hlubokým úvozem, se rozhodl na chvíli posadit a odpočinout si. Vypitý alkohol a teplý kabát pěkně hřály a tak za chvíli upadl do spánku, z kterého se již neměl nikdy probrat..

Zmrzlého hostinského našli na druhý den polesští pytláci, když se vydali na saskou stranu pro tabák a doutníky. Odnesli ho zpět do Židovic a o čtyři dny později byl pohřben na jablonském hřbitově. Cesta, na které se skončil jeho třiatřicetiletý život, nazývala se pak na jeho památku údajně Stefanův chodník nebo Stefanka. Ovšem na Meinholdově mapě z prvního desetiletí již není po tomto názvu ani stopy. A kupodivu zde nevznikl ani žádný pomníček či křížek, který by kolemjdoucím připomenul poučný příběh o škodlivosti hazardu…