V úvodní části povídání o selské rebelii v Severních Čechách roku 1680 jsem se zabýval převážně tím, jaké byly jeho výchozí předpoklady, jak bylo zpětně v různých dobách hodnoceno a jak dle obecných (a často romantických) představ souviselo se založením Polesí. Ale podívejme se nyní blíže na skutečnou situaci tak, jak vypadala na samotném lemberském panství v době předcházející selskému povstání.

Panství Lemberk, s centrem na stejně se nazývajícím zámku, představovalo nevelké území zhruba od Liberce až po hraniční hory. V 17.století se skládalo pouze ze dvanácti vsí a nezahrnovalo žádné město či alespoň městečko. Podhorské klima a neúrodná půda (v Tereziánském katastru označená bonitou 7-8, tedy jako zemědělsky nejméně hodnotná) určovaly produkční možnosti místního zemědělství. Tomu odpovídalo i malé zastoupení vrchnostenských hospodářských podniků, skládající se pouze ze dvou malých panských dvorů, u nichž “…..je potřeba jen málo roboty nebo vůbec žádná”.

Pokud jde o situaci poddaných, tak v polovině sedmnáctého století se na lemberském panství nacházelo sto velkých hospodářských usedlostí, dalších osmnáct jich bylo pustých v důsledku předchozí třicetileté války. Dále panství čítalo 79 chalupníků a 86 zahradníků. Pod pojmem chalupník se skrýval vlastník chalupy a menšího pole o rozloze maximálně 1/4 lánu, tedy asi 4,5 ha. Zahradník pak vlastnil domek a k němu zanedbatelný kousek půdy, která sloužila pouze jako skromný přivýdělek k jeho hlavní výdělečné činnosti. Co se týče robotní povinnosti, její rozsah byl vzhledem k absenci rozsáhlejší vrchnostenské hospodářské základny značně omezený. Ještě v polovině osmnáctého století je zaznamenáno, že “…Robot je málo, takže mnohý sedlák podle starého zvyku pracuje jen 7 nebo 8 dní potažní roboty ročně…”. To znamená, že velcí sedláci museli sedmkrát až osmkrát do roka poslat své spřežení na přepravu vrchnostenského stavebního materiálu či zemědělských produktů. Což jistě nepředstavovalo nějakou neúnosnou zátěž.

Obtížnější byla situace pokud jde o daně, které platili poddaní. Ty byly stanoveny roku 1653 podle tzv.osedlých, tedy majitelů selských gruntů. Osedlý byla vlastně daňová jednotka, zahrnující majitele gruntu, jeho rodinu a čeleď. Za jednoho osedlého se rovněž počítali čtyři chalupníci nebo osm zahradníků. Počet osedlých byl pro lemberské panství stanoven na 133 a 7/8 (tedy ne 134, ale výpočty byly rozpočítány s důslednou pečlivostí !), ovšem skutečné množství se ukázalo jako nižší, zřejmě v důsledku těch pustých usedlostí. Protože ale panství muselo odvést příslušnou sumu peněz, byli poddaní nuceni zaplatit částku vyšší, než by správně příslušelo. Postupně se ale jednáním vrchnosti s berními úřady dařilo tento nesprávný výpočet opravit.

Nízká úrodnost půdy a poměrně vysoké zalidnění panství vedly k tomu, že se jeho obyvatelé snažili hledat dodatečné zdroje příjmu i mimo samotné panství, a to často i za zemskou hranicí. Situace lemberských poddaných v předvečer selských bouří tak nebyla lehká, ovšem nikoliv kvůli neúměrnému zatížení robotními povinnostmi…