Horní Lužice, země začínající jen pár kilometrů severně od Polesí, se může chlubit nesčetným množstvím různých přírodních i kulturních zajímavostí a atrakcí. Žitavské hory, Görlitz s okolím, historické Šestiměstí, tam všude narazí návštěvník na muzea regionální i lokální, zábavní atrakce pro děti, spleť značených turistických cest, krytá či venkovní koupaliště, zahrady a parky. A to vše v dosahu pár desítek minut jízdy.
Ale vyplatí se zajet i dál, zajímavé cíle totiž neleží jen při společných hranicích. Jedním z těch vzdálenějších je i balvanový park v Nochtenu, ležící asi 40 kilometrů severně od Budyšína, v kraji, kde se povrchově těžilo a stále ještě těží hnědé uhlí.
Zdejší krajina je tím pochopitelně poznamenána, ale nějak jinak, než jsme zvyklí z našich severočeských uhelných pánví. V Lužici se totiž nějak lépe daří uvádět vytěžené prostory do stavu, který působí přírodním dojmem. Nelze říct, že se jim navrací původní vzhled, ostatně co v po staletí zemědělsky kultivované krajině znamená původní? Spíš se hledají nové cesty využití rekultivované krajiny, z nichž tou asi nejúspěšnější je zaplavování vodou a vytváření novodobé jezerní krajiny, obklopené borovými lesy. Řada jezer pochopitelně slouží koupání a rekreačním sportům.
Zajímavý příklad jiného druhu rekultivace je balvanový park v obci Nochten, tzv. Findlingspark Nochten, s bludnými balvany, kopci a jezírky, s mnoha ukázkami různých typů krajiny, zvláště vřesovišti, rašeliništi, alpináriem a podobně. Po vytěžení zde byla nejprve vymodelována členitá krajina s kopci a pak svezeny z okolí tisíce balvanů, které sem až ze Skandinávie za poslední doby ledové dotlačil pevninský ledovec. Celý tento soubor byl pak rozčleněn na různé biotopy a osázen příslušným rostlinstvem. Vznikl tak rozsáhlý park protkaný sítí cest, opatřený odpočinkovými altánky a stylovým dětským hřištěm ve vyschlém “vádí”. Rozhodně nejde o žádný Disneyland, spíš o místo vhodné k procházce a odpočinku, kde lze příjemně strávit několik hodin. Pestrost květeny má tu výhodu, že zde po většinu roku něco květe a park tak hraje všemi barvami.
Z nejvyšších kopců v parku se naskýtá výhled do okolí, kde se střídají již zalesněné plochy s dosud funkčními těžebními jámami, orámovanými v dálce několika tepelnými elektrárnami. Což zní možná neutěšeně, ale překvapivě tak (alespoň na mě) nepůsobí. Vše působí poměrně upraveně a dojmem, že přes obrovský zásah do krajiny nezůstala po těžbě jen typická měsíční krajina, ale že se snad daří vytěžené území zase navracet lidem. Dokonce i nejbližší obrovská elektrárna Boxberg (která mimochodem park zřídila a provozuje) působí spíše příznačně, než odpudivě. Při pohledu na ní a do okolí si člověk uvědomí, jak naše nároky na energii dramaticky mění krajinu, ale také to, že i tak obrovská změna může být pojata poměrně citlivě.
Park je doplněn zajímavou moderní budovou s výstavním a promítacím sálem a, pochopitelně, i příjemným občerstvením s venkovním posezením. Rodinné vstupné stálo letos 12 €.
