Zvony nad Polesím a Černou Louži zněly nehledě na světovou válku nerušeně až do soboty 21.července 1917. Tehdy přímo v pravé poledne se na Černé Louži objevili dva vojáci s ručním vozíkem. Nejprve odmontovali a naložili zvon z kapličky a pak pokračovali cestou do Polesí, kde ze zvonice sňali i starobylý zvon ze začátku 17.století. Odpoledne pak přišla o zvon i dnes již neexistující kaplička na Nové Starosti a rovněž hřbitovní kaple v Rynolticích.
Rekvizice zvonů pro vojenské účely byla záležitostí dlouho připravovanou a pečlivě organizovanou. Začala již na podzim roku 1915, kdy byly jednotlivé farnosti vyzvány k sepsání seznamů zvonů, z nichž pak vojenské komise určily ty, které byly vyhrazeny k rekvizicím. Přitom bylo přihlíženo především na historickou hodnotu zvonů. První fáze proběhla v druhé polovině roku 1916, kdy měly být zabaveny všechny zvony vyrobené po roce 1600, s výjimkou historicky zvlášť cenných kusů, minimálně však mělo jít o 2/3 celkové hmotnosti zvonů daného okresu. Tato fáze se Polesí a Černé Louži ještě vyhnula, snad s ohledem na to, že místní zvony byly poměrně malé.
Zabavování zvonů za 1.světové války
Druhá rekvizice pak proběhla na základě vládního nařízení z 22.května 1917 a vztahovala se na všechny zbývající zvony, s výjimkou historicky a umělecky cenných, zvonů signálních a těch s menším průměrem než 25 cm.
Nad určováním umělecké kvality a historické hodnoty dbala zvonová komise, ustavená z předních českých odborníků. Rekviziční výbor však rozhodnutí této komise často ignoroval a mnoho zvonů zrekvíroval dříve, než mohly vůbec být zdokumentovány a posouzeny. To byl pravděpodobně i osud zvonu v Polesí. Bylo totiž pravidlem, že zvony z dílny mistra Brikcího z Cimburka byly vzhledem ke své mimořádné umělecké a historické hodnotě z rekvizicí vyjímány. Ovšem to, že by v malé vesnické zvonici kdesi v pohraničí mohl takový vzácný zvon viset zřejmě nikdo vůbec neuvažoval. Nelze samozřejmě ani vyloučit, že si zvonu někdo následně všiml a že cenný zvon někde zmizel. Kdo ví, třeba ještě někde visí?? To je ovšem jen jedna z hypotéz, navíc ne příliš pravděpodobná…
Loučení se zvony...
Rekvizice vyvolávaly vlny odporu, v regionálních časopisech se objevují četné články na památku zvonů, někteří lidé z vesnic se dokonce pokoušejí zvony ukrýt. Zvony často byly při snímání prostě shozeny dolů z věže, takže i některé z těch, které rekvizici přečkaly, si na tuto událost dodnes nesou památku v podobě otlučení nebo uražených uch. Z Polesí je znám zápis v obecní kronice, kde se praví, že obyvatelé byli v této souvislosti vystaveni velkému smutku.
K vyprázdnění věží kostelů a kapliček docházelo pod záminkou získání barevných kovů na výrobu děloviny pro kanóny. K tomuto využití zvonového kovu ovšem často ani nedošlo, část mědi posloužila např. na výrobu modré skalice, která pak byla využita proti révokazu na uherských vinicích, což svědčí o tom, že rekvizice nebyly jen účelovou záležitostí, ale také jakousi poslední snahou habsburské monarchie ukázat svou moc. Svědčí o tom i fakt, že byly rekvírovány i některé ocelové zvony, jejichž hmotnostní hodnota nevyváží hodnotu pořizovacích nákladů.
Zvon v Polesí ve 20tých letech
Do kaple na Černé Louži se nový zvon vrátil v roce 1921, ale Polesí si muselo počkat až do roku 1923. Ačkoliv již v roce 1919 vznesl Franz Böhmer, pekař z Polesí č.19, požadavek na nový zvon při jednání obecní rady, byl odmítnut. V květnu 1922 pak pan Böhmer podnikl první kroky k získání nového zvonu, což se nakonec následujícího roku podařilo. Detaily o původu obou zvonů bohužel nejsou známy, stejně jako jejich osud. Je nicméně více než pravděpodobné, že oba zmizely v opět v důsledku válečných rekvizicí, tentokrát v průběhu 2.světové války.
Zabavené zvony za 2.světové války
Po mnichovské dohodě byly Sudety obsazeny a připojeny k Německé říši jako tzv. Sudetenland. Vztahoval se tak na ně zákon z března 1940 o shromáždění neželezných kovů, který vedl k pořízení evidence bronzových zvonů. Ty byly rozděleny opět dle historické hodnoty do čtyř kategorií, A, B, C , D. Kategorie A zahrnovala mladší zvony ulité od roku 1800, tedy do ní byly jistě zařazeny i oba zvony z Polesí a Černé Louže. Cennější zvony z kategorie B a C měly být sňaty a uchovány v shromaždištích jako budoucí rezerva. Nejcennější zvony z kategorie D bývaly většinou ponechány na věžích.
Zvony v Hamburku
Zvony kategorie A, tedy i ty naše, byly odebrány ještě v roce 1941 a putovaly do hutě Kaiserwerke Lünen – Westfalia AG k okamžitému roztavení. Dle statistik bylo v kategorii A cca 77% všech zvonů v Německu. Do těchto hutí, případně do Hamburku, putovaly od roku 1943 i zvony kategorií B a C. Nakonec ale nebyly všechny zvony roztaveny a konce války se tak dočkalo několik stovek zvonů, z nichž se celá řada vrátila do rukou původních majitelů. Jelikož byla ale spolupráce při identifikování zachovalých zvonů po roce 1948 přerušena, zůstalo údajně dodnes v Hamburku uloženo několik desítek zvonů původem z českých zemí. V norimberském historickém archívu existuje bohatá dokumentace (Glockenarchiv Nürenberg), týkající se zabavených zvonů z celého Německa (včetně Sudet), ale nebyla prý ještě důsledně vytěžena.
Dlouhá léta pak zůstávalo Polesí beze zvonu. Nejdřív byla jiná doba, zvony se právě moc nenosily, také vztah k dědictví po odsunutých německých spoluobčanech nebyl vždy nejlepší. Když se konečně režim odporoučel, začalo být zas pro změnu nemožné na tak exponovaném místě nechat viset cokoliv, co se dá prodat ve sběrně kovů. A tak jsme na nový zvon čekali až do roku 2009, kdy ho Polesí jako sponzorský dar věnovala Karla Martínková. Přestože zvon není vyroben z klasické zvonoviny, ale z materiálu, který není pro zloděje kovů atraktivní, má krásný zvuk, o čemž se můžete sami přesvědčit. A tak zase po letech zní nad Polesím hlas zvonů…