S přelomem devatenáctého a dvacátého století přišla do severního pohraničí jiná doba. Zatímco do té doby byli obyvatelé podhorských vesnic odkázáni na hospodaření na chudých a neúrodných polích, na práci v lese, na docházení do často vzdálených továren či stále ještě na podomní tkalcovství, objevil se nyní nový, vítaný zdroj dodatečných příjmů. Do sudetských hor naplno vtrhl turistický ruch…
O tom, co vlastně turismus znamenal pro obyvatele kraje i jeho návštěvníky, si povíme jindy, ale vzrůstající počet návštěvníků si vynutil rovněž vznik nového druhu literatury a sice cestovních průvodců, bedekrů. Tato forma existovala již dříve v minulosti, slavným se stal například průvodce pro poutníky do Santiaga de Compostela, který sepsal francouzský mnich Aymeric Picaud kolem roku 1160. Představuje v 11 kapitolách svého průvodce vše, co považuje pro tehdejšího poutníka za užitečné a poučné. Rozděluje cestu na etapy, podle jejichž délky lze soudit, že ji podnikl patrně na koni, vyjmenovává jednotlivá místa a zvlášť upozorňuje na ta, kde si přišel na své jeho žaludek. Píše o svatých, kteří našli na této cestě místo posledního odpočinku a jejichž hroby by měl každý poutník navštívit, o nových kostelech, které tu v té době rychle vznikaly, a zvláště pak o Santiagu de Compostela, jemuž samozřejmě dává největší prostor. Skutečně moderními průvodci i podle našich současných představ se ale proslavilo až v druhé polovině 19. století německé nakladatelství Baedeker, jehož průvodce byly tak proslavené a dokonalé, že se z jejich názvu stalo synonymum pro tento druh publikací.
Mezi známá nakladatelství, zabývající se vydáváním průvodců, patřilo i drážďanské nakladatelství Meinhold Verlag (později C.C.Meinhold & Söhne). Kromě různých map a průvodců se specializovalo rovněž na historickou naučnou literaturu, učebnice a dětské knihy. Nás ovšem zajímá především šestý díl řady Routen Führer, pokrývající oblast Ještědských a Jizerských hor (a ačkoliv to v názvu uvedeno není, i Lužických hor).
Průvodce sepsal v letech 1911-12 drážďanský zubař F.W.Kirsch, který se v předmluvě vyznává ze své lásky k tomuto kraji. Zajímavé je, že už dávno před Evropskou unií s jejím Schengenským prostorem bylo pro saského turistu úplně přirozené pravidelně navštěvovat příhraniční oblasti sousedního Rakouska-Uherska. Napomáhala tomu jistě i neexistence jazykové bariéry, ale pro pamětníka časů teprve nedávno zmizelých je až zarážející, že v průvodci jako by se vůbec nerozlišovalo mezi tím, na území kterého státu se právě nacházíte. Popisované výlety opakovaně překračují hranice po lesních cestách, aniž by byla existence hranic byť jen zmíněna. Dnes se nám jen těžko daří představit si tehdejší mentalitu a vnímání státních útvarů a hranic, ale právě z takovýchto drobných náznaků se zdá, že lidé na obou stranách hranic si byli daleko blíže, než si běžně představujeme. Ovšem naší představivost zformovala (a zdeformovala) zkušenost dramatického 20.století…
Charakteristická je i postava autora průvodce. Asi není náhodou, že se jednalo právě o zubaře, tedy příslušníka střední třídy. Pro začátky turistiky bylo totiž právě typické, že na jejím prudkém rozvoji se podíleli právě lékaři, učitelé, úředníci, tedy lidé, kteří najednou disponovali jak prostředky, tak i volným časem, které dokázali investovat do poznávání krajiny, lidí, přírody… Zakládali okrašlovací a horské spolky, značkovali turistické cesty, sepisovali knihy a průvodce. Využili tak období klidu a prosperity poslední čtvrtiny devatenáctého století a položili základy turistického ruchu, na nichž dodnes stavíme. Stačí se jen podívat kolem sebe a spočítat, kolik rozhleden, turistických chat, samotných turistických cest a další infrastruktury pochází právě z období konce 19. a začátku 20.století.
Výlet č.42 z Lemberka k Mordové borovici
Textová část průvodce zahrnuje 133 (!) pěších výletů pokrývajících širokou oblast zhruba od České Kamenice přes Lužické, Žitavské, Ještědské a Jizerské hory a na východě zasahující až k Semilům a Nové Pace. Pokud jde o Polesí a Černou Louži, poskytuje poměrně skoupé informace. Jako východisko pro výlety do našeho kraje zmiňuje Jablonné, které mělo díky dráze dobrou dostupnost pro turisty z Liberce, Ústí i ze Saska. Průvodce ve výletu č.42 obzvlášť doporučuje k návštěvě půl hodiny vzdálený zámek Lemberk, který byl již od roku 1901 zpřístupněn veřejnosti. Ta se po návštěvě mohla občerstvit buď v zámecké zahradní, nebo pivovarské restauraci.
Cesta z Lemberka pak míří přes zastávku Lemberk-Markvartice na hlavní libereckou silnici, ze které pak odbočuje na Židovice a lesem nás asi za hodinku dovede do Polesí. Zde průvodce zmiňuje hostinec U pramene – Zur Quelle (který chválí) a U města Liberce – Stadt Reichenberg. Odsud dává na výběr mezi cestou na Černou Louži a lesní cestou k Vraždové neboli Mordové borovici (Mordkiefer).
Hostinec Jägerwäldchen právě v letech, kdy průvodce vznikal. I ta lípa tam stojí...
Polesím tehdy procházely dvě turistické značky, žlutě značená směřující přes Tři pány a Tobiášovu borovici ke skále Podkova (Hufeisenstein), zelená pak přes vesnici na Černou Louži a dál po staré cestě do Sedla, kde se připojila na Hřebenovku (Kammweg). O Černé Louži se zmiňuje ve výletu č.56, který začíná v Kryštofově údolí. Výslovně zmiňuje hostinec Jägerwäldchen (dnešní zpustlý hotel Černá Louže) s posezením pod statnou lípu. Současně vyjadřuje politování, že tato idyla disponuje pouze dvěma pokoji pro přenocování. To bylo pochopitelně ještě v době, kdy nebyla postavena silnice na Sedlo a před tím, než se hostinec dočkal podstatného rozšíření pod novým nájemcem i jménem (SteyrerFranzl). Už v roce 1912 byly tedy hory protkány hustou sítí dobře značených turistických cest!
Průvodce obsahuje rovněž 14 turistických map o měřítku 1:25.000, vycházejících z rakouských speciálek z roku 1877/78 a revidovaných Kirschem v letech 1907-10 (vzhledem k rozsahu opravdu obdivuhodná práce!). Kirsch procházel hory a do map zaznamenával významné dominanty, názvy míst a cest, hostince a zanechal nám tak detailní informace o charakteru krajiny a osídlení na začátku dvacátého století.
Mapa III zahrnuje oblast od Hvozdu až po Sedlo. V jižní části je zachyceno i Polesí a Černá Louže, ale o obou místech samých nám mapa příliš neprozrazuje (kromě 3 hostinců označených červeným kroužkem). Těžiště informací se ale nachází severně od obce, kde zobrazuje hustou síť lesních cest a dalších přírodních i kulturních zvláštností. Cestám se chci věnovat v samostatném článku a tak snad jen pár zajímavostí:
Nedaleko Tří pánů, zde označených jako Stein 153, je v místech, kde se dnes v lese nacházejí skromné zbytky základů, zakreslen drobný obdélník s názvem Schwerbrunn. Název zcela jasně odkazuje na prameniště potoku, protékajícího Polesím (Schwerbornbach). Co má ale znamenat ten obdélník? Může mít nějaký vztah k těm základům. o kterých se ale předpokládá, že vznikly až těsně před 2.světovou válkou a představují pozůstatek po stavbě dřevěného srubu, který měl sloužit k ubytování posádky přilehlých řopíků. Stálo snad něco v těchto místech už o třicet let dříve?? Nebo jen došlo k omylu a obdélník je zakreslen na nesprávné straně cesty a zachycuje tehdy právě postavený vodojem? Nevíme…
Podstatnou část mapy pokrývají dva lesní revíry, Lückendorf a Ludwigshausen. Ač se oba nacházejí na rakouské straně hranic, patřily tyto lesy saskému městu Žitava. Pro nás vlastně i dnes jen obtížně představitelné…
Klikněte na mapu pro detailní zobrazení