Na vzpomínku o skalách, které se staly v jistém období součástí našeho života, (dočtete se na webu spolku v aktualitách ze dne 23. července 2025, jmenuje se to případně Skály) reagoval Jindřich Bludský poznámkou, kterou bych rád doplnil. 

Jednalo se o tradici, kterou jsme několik let za sebou realizovali, totiž silvestrovský výstup na Libereckou věž na Horních skalách (Oberwegsteine, Obrvégry). 

Problémem se tehdy stala vrstva ledu, která překrývala slaňák. (Tedy do skály zabetonovaný kruh, kterým se prostrčí lano, aby bylo možné slanit). Nebyli jsme vybaveni ničím, čím by bylo možné led odkopat a byli jsme proto nuceni zůstat nahoře několik hodin v mrazu, dokud se nám nepodařilo led rozpustit. Ptal jsem se Jindry, jestli si nevzpomene, kdy se nám tahle nepříjemnost, při které mohlo jít přinejmenším o zdraví, stala. Jindra si vzpomněl, vzhledem k tomu že šlo o Silvestra, dalo se určit nejenom rok, ale i den. Bylo to konkrétně 31. prosince 1965.   

Jindra doplnil ještě toto:  

Ještě zajímavost: v létě 1965 jsme vylezli s Ívou na Hrušku na Havrankách. Zapsali jsme se do vrcholové knížky. O 30 let později tam lezl Lukáš s horolezci ze svého oddílu. Listovali knížkou,  která byla stará,  protože na Hrušku nevleze každý. A ejhle: našli zápis z r. 1965 Jindra Bludský a Ivanka Zlatušková.

Panečku, ten byl pyšný na rodiče!

K tomu mám zase poznámku já: Lukáše to zajímalo a nalezl také zápisky z našeho lezení v Českém ráji. V té době jsme lezli se známým horolezcem Voloďou Suchým, a od nás já s Honzou Červem, Sabinou Bayerovou, Ivou Zlatuškovou, Pepou a Pavlem Kaplickými, kteří jsme bivakovali ve Sluneční jeskyni a lezli v oblasti Majáku. Lukáš mě to také zavolal a zkoušel mě, kterou cestou jsme tehdy lezli, zápis v knize souhlasil. Pokud se nepletu, vrcholové knížky se  později i digitalizovaly. 

Pokud jde o náš silvestrovský zvyk, myslím, že jsme ho již neopakovali. Mimochodem – právě o Silvestra v roce 2025 to tedy bylo v případu Liberecké věže právě šedesát let.

Těch malých výročí je víc: 

oprava kapličky, oltářík, zvonička, Boží muka, plot u koupaliště, pingpongový stůl, volejbalové hřiště, založení Polesí, dětské dny, regaty, vyčištěná studánka, lavička u kapličky, zasazený strom republiky, zpívání u stromku,vlajka… doplňte  si sami. 

Někdy známe datum, někdy jsme ho zapomněli, jindy zakopali v láhvi.

Naše soukromá výročí se stala historií a tradicí, važme si toho. 

Mnoho štěstí a zdraví v novém roce …

Petr Zázvorka

Další krásné vzpomínání Petra Zázvorky:

Samozřejmě dobu, kdy prvorepublikový Finkendorf aspiroval na označení Luftkurort,  tedy vzdušné lázně nepamatujeme, období, kdy prosperovalo kolem sedmi penzionů a v každé chalupě byl pokoj pro hosty, tedy lufťáky z města, již v současnosti můžeme dokumentovat pouze fotografiemi na starých pohlednicích určených pro někdejší návštěvníky, jako památka na příjemně prožitý pobyt. 

Doba, kdy v neděli vyhrávala muzika nejen na Louži, ale drnkala i citera uprostřed obce, fungovaly šatny, skluzavka a ostrůvek uprostřed koupaliště zdobil Benátskou noc, kdy bylo možné půjčit si pramičku a pak se projít po okruhu kolem vesnice posetém lavičkami, navštívit trafiku a snad vylézt pak až na Havrana nebo na Slona ve skalním městě, byla pryč. 

Zůstal jen Havran, v jistém období dokonce bez zábradlí.  Postupně mizely lavičky, šatny u koupaliště i se skluzavkou, na poli pod lesem vznikla regionální skládka a smetiště, navzdory vzniklému institutu Chráněné krajinné  oblasti Lužické hory. 

Přesto však na počátku padesátých let minulého století veřejný život v Polesí nezmizel docela. Restaurace Černá Louž stále fungovala, a její význam stále převyšoval kapacitu Polesí, zábavy, určené pro širší okolí existovaly vlastně až do devadesátých let minulého století, pronajímaly se zde pokoje včetně chatiček  kempu, kdykoliv bylo možné zajít na slušný oběd s rodinou, dokonce v prostředí tehdy ještě zachovaného mysliveckého salónku, vyzdobeného trofejemi. 

Vegetoval konzum s bytem pro rodinu prodavačky, původně s vlastní chlebovou pecí, prodejna mléka paní Samkové a holič, pan Chrastný, v místě národního výboru byla k dispozici veřejná knihovna. Každou neděli jsme chodili k „filmařům“ což byl rekreační objekt – bývalý hostinec Quelle, pozdější Budulínek, dnes zbouraný a snad ve stylu místní architektury v budoucích letech znovupostavený penzion, později hospůdka. Promítaly se tam grotesky s Chaplinem, někdy za korunu, někdy zadarmo.

Na konci  čtyřicátých a počátkem padesátých let fungoval i hostinec v Zátiší, zpočátku velmi dobře zařízený, včetně loutkového divadla, kulis a rekvizit pro ochotnický spolek, kde se konaly plesy a společenské akce určené spíš jen pro obyvatele Polesí. 

V Zátiší, se konaly kromě plesů a Dětských dnů (pořádaných na louce, která včetně kuželníku patřila k penzionu) i přednášky a různá vystoupení rekreantů, kteří navštívili Polesí a zamilovali se do okolní krajiny. Vzpomínám si na skladatele pana Jana Seeháka, autora hudby k sokolským sletům (složil například hudbu k vystoupení mužů na X. Všesokolského sletu „Přísaha republice“ v kritickém  roce 1938, jeho fanfáry byly použity i při XI. sletu v roce 1948 a v roce 1968, při pokusu obnovit sokolské hnutí, složil pro spartakiádu hudbu k skladbě „Spějme dál“). Pan Seehák v Zátiší uspořádal Akademii, při které velmi zasvěceně předvedl způsob jak hudba navazuje na cvičení, jak se skládá pohyb s míčem a s hudbou, demonstroval to na děvčatech z Polesí, když předvedl ukázku cvičení a dokonce složil hymnu Polesí, na kterou si snad někdo ještě vzpomene. Pamatuji si z ní pouze začátek : „ V Polesí když slunce nad vodou, modrou oblohou mile hřeje…“ pak tam bylo  něco o mládí, které dospívá, stáří prospívá…víc nevím, byl jsem tehdy na základce, ale pamatuji si, že to zpívali i rodiče večer při ohni a při kytaře.  V Zátiší se hrálo i loutkové divadlo, nevím kdo ho provozoval, snad to byla putovní společnost, jen se pamatuji, že se tam mluvilo i o vodníkovi, který se ukrývá v koupališti a že se nemá chodit ke stavidlu, kde je voda hluboká. V krásném filmu o Polesí, který k výročí vesnice vytvořila rodina Jakešových, Pepa Kaplický vypráví  o příčinách, které způsobily, že jsme v penzionu a restauraci  „V Zátiší“, které se mělo stát jakýmsi domem pro seniory, sehráli představení replikující do jisté míry tehdy populární féérii hranou v pražském divadle Rokoko pod názvem Babička povídá pohádky (BAPOPO), kterou jsme přepsali na Básně pohádky dospělým (BAPODO). 

Kromě skutečnosti, že jsme díky karanténě způsobené žloutenkou nemohli zahájit školní rok a zůstali všichni v Polesí, mohli jsme napsat a nacvičit jediné představení, poprvé a naposled právě v Zátiší, které tehdy spravoval pan Nuc z Černé Louže, který měl radost, že možná zaplní  sálek návštěvníky.  Kulisy nakreslil Honza Červ, pozdější architekt, který krásně maloval, hudbu zajistil výborný klavírista Miro Němec, (pozdější bratislavský hudební skladatel), který dokázal rozvrzanému klavíru dodat patřičnou atmosféru semafóráckých písniček. V úvodu promluvil k naplněnému auditoriu pan Rezek, když si vypůjčil slova z Knihy džunglí „Jsme jedné krve ty i já“, babičku, sedící na malované truhle, která vyprávěla pohádky a spojovala tak jednotlivé výstupy zahrála  opravdová  korpulentní babička Jirky Ostrovského – paní Veselá. Nemá cenu vypravovat děj, jednalo se o krátké skeče prolnuté písněmi ať již ve sboru, nebo v duetu. Nastoupili jsme písní „Divokým kaňonem, pádí kůň za koněm.., zazněl „Pramínek vlasů“, „V ten den kdy se vrátí déšť“ zatančili jsme charleston, Ivana (tehdy) Zlatušková si zazpívala „Včera mi bylo sedmnáct“. Pohádky byly šité na tehdejší dobu, nechyběla Karkulka, Vašek Šmíd si zahrál vlka připomínajícího knírkem nacistu, Alenka Valouchová byla studna která toho moc nenamluvila, ale svým „co vím, to vím“ vynikala, Tomík Zlatuška hrál neodolatelného Budulínka, Honza Červ si zazpíval tehdy populární song paní Ljuby Hermannové „Já mám ráda políra“, Sabina Bayerová zatančila charleston, abychom končili písní z doby Jubilejní výstavy „Praha je Praha to máte marné“. 

Představení mělo úspěch, bylo nás kolem patnácti a bylo nám i o něco méně a nikdy se to neopakovalo, ale ten nácvik v několika dnech z nás tehdy udělal partu, která něco dokázala, začali jsme si říkat PPP (Parta Pražských Polesáků). Byli jsme patrně poslední, kteří si v Zátiší zahráli, projekt přestavby na Domov seniorů nevyšel. Nějakou dobu tam byla dílna rynoltické rukavičkárny a pak přišla privatizace, díky které je dům na rozdíl od slavné restaurace v Černé Louži v pořádku. Pokud jde o partu, podobnou akci jsme v dalších letech neuskutečnili, slavili jsme ale společné silvestry, chodili do Prčice, pořádali Mikulášské nadílky, obnovili Velikonoční koledy a pokračovali v tradici Regat a Dětských dnů, většinou na dané téma. Převlékali jsme se za římský lid v tógách z prostěradel, hráli jsme indiány i kovboje a strašidla, měli jsme krojovanou „Stodolu“. Jednou jsme si zahráli na záchranáře, když Iva Bludská pospíchala na oslavu a přitom rodinného spartaka svrhla do příkopu v uklouzané zatáčce před Mimoní a my jsme vůz odnesli jen tak ručně z pole zpátky na silnici, takže jsme měli silvestra ještě jednou druhý den již v klidu. 

A jindy, v období kolem roku 1968, jsme pořádali antisilvestra a soutěžili převlečeni za meresjevy, v tehdy velmi mrazivém počasí se závějemi sněhu. 

Vašek bezprecedentně vyhrál, když se plížil ve sněhové závěji po břiše od plotu kolem koupaliště za zpěvu písně „Běž domů Ivane“. Ty doby jsou pryč, ještě že si teď můžeme s dětmi hrát o Dětském dnu třeba  na vodníky.

Další fejetonek od Petra Zázvorky:

Jestli bývalo pro Polesí a jeho okolí něco charakteristické, byly to a jsou to houby.

Kam až moje paměť sahá, chodilo se do lesa napřed na borůvky a pak na houby. V předškolním věku, tedy v letech, kdy se rodiče museli při každém příjezdu do Polesí nad tři dny zaregistrovat na MNV a pro příbuzné vést domovní knihu, bylo hub strašně a lidí, kteří na houby chodili, bylo naopak, vzhledem k rozsahu okolních lesů, minimálně . Rekord v množství hub byl asi v letech 1947 – 1949, kdy naše trochu hamižná babička vzala do „háječku“, což byl tehdy mladý lesík směrem ke Slonu, koš na prádlo. Sbíralo se tehdy samozřejmě jen to nejlepší, tedy hřiby, křemenáče a kozáky, takový potěr jako lišky nebo hnědáky jsme v lese nechávali, masáky neznali. Modráky jsme v lese nechávali také, pletli jsme si je s obávaným satanem, o holubinkách nemluvě, to byly prostě pro nás jakési muchomůrky určené k ozdobě lesa. Já nemám na tuhle pravěkou dobu zrovna nejlepší vzpomínky, neboť jsem musel doprovázet strýce Dudlíka, který byl po mrtvici, chodil o holi a nesměl se sehnout, takže mojí radost z eventuálního nálezu strejda kazil věčným „Péťo, tule mi seber hříbečka a dej mi ho do košíku“, což se opakovalo během výpravy do lesa asi dvěstěkrát. Pak se přišlo domů a houby se čistily, což také nebyla tenkrát práce tak milá, jako o mnoho let později, když se sušily houby na rámech a ne na novinovém papíře jako v těch čtyřicátých letech, vařila se kulajda, smažily se houbové řízky a připravovalo se hovězí na houbách s knedlíkem. To ovšem píšu o konci let padesátých, kdy se začala trousit do Polesí auta chalupářů, jejich příbuzných a návštěv, v lesích se začal postupně ozývat řev víkendových houbařů a hub začalo ubývat, i když jsme na každé výpravě našli toho svého „krále hub“, nejkrásnějšího hřiba široko daleko nebo alespoň v našich představách dvoukilového „křemendu“ – samozřejmě úplně bez červů, určeného k fotografování než se upravil na všechno, co jsme si přáli. Pak se do toho zapletla změna klimatu, objevily se bedly, sbíraly se masáky, už jsme konzumovaali občas i holubinky, ovšem ty jedlé, jak jsme se naučili z příslušných příruček a televizních pořadů. Byla to doba, kdy syn kamaráda z Berlína, odchovaný pohádkami bratří Grimmů volal při cestě ke Třím pánům radostně „dunkel wald“ a já s jeho tatínkem chodil do lesa spíš na dřevo, což objemný Eberhard považoval za skvělé cvičení a já se chlubil, že mám tuzexového gastarbeitra.
Na houby se už chodilo i do větší vzdálenosti, například k druhému pásmu bunkrů nebo k hranici a objevili se fachmani, kteří tajili svoje místa. Vrcholného profesionalismu pak dosáhli bráchové Ivan a Mirek, kteří svoje úlovky prodávali v zatáčce u rynoltické benzinové pumpy. Ke zvláštnostem nálezů hub patřily i kotrče velké jako dětská hlava, ideální pro přípravu pseudodršťkové polévky v množství prakticky nekonzumovatelném.
Houby se ovšem také nakládaly, mrazily a ovšem pěstovaly i když pokud jde o mne, ne moc úspěšně. Týká se to konkrétně hlívy ústřičné, kterou jsem naočkoval podle návodu pařezy břízy a udržoval v příslušné teplotě a vlhkosti v panelovém bytě na Proseku v Praze, dokud nevyrašily, abych polena potom poctivě zahrabal před chalupou a pečlivě pravidelně zaléval, když jsem před tím prasil interiér embéčka. Kolonie hlívy rostly jak měly, ale procházka do lesa ve vhodnou dobu byla po všech stránkách efektivnější. Nejvíc hub bylo bezesporu tenkrát, když bouchla ta atomová elektrárna, to jsme ale nevěděli a konzumovali je ve všech představitelných variantách, ty naložené možná někde ještě svítí. Snad jsme zvýšenou radiaci přežili, jen při cestě do Norska a Švédska jsme se divili, že tam houby nejedí. Teoriím a snad i výzkumu o funkci houbového podhoubí jako lesního internetu důležitého pro komunikaci mezi kořeny stromů se můžeme smát, ale obecně mohu konstatovat, že houba je taky mrcha. Stalo se to asi před dvaceti léty, získal jsem tehdy větší množství naštípaných polen, která jsem neměl možnost ukrýt někam pod střechu. Ovlivněn pohlednicemi rázovitých chalup obložených dřevem, jsem na podzim krásně vyrovnal ještě čerstvá polínka pod střechu před roubenkou, pěkně na sluníčko, aby vyschla. Dřeva bylo dost, hranice dosahovala od podezdívky z pískovce až k oknům. Zima byla tenkrát dost krutá, sněhu na půl metru a ještě se sesouval ze střechy takže kolem chalupy vznikly slušné závěje.
Na jaře mě čekalo nemilé překvapení. Vyrovnaná polena před chalupou zřejmě obsahovala i podhoubí, tající voda ze závějí a sluneční svit vytvořily ideální podmínky. Podhoubí přeskočilo z polen do staletých trámů do relativního tepla a tak v kuchyni se na dřevěné podlaze vytvořily nádherné koláče dřevomorky, jejíž provazovité podhoubí rozežíralo všechno, na co přišlo. Stálo mě to nová prkna na podlahu. Na houby se od té doby dívám s respektem, dřevomorka přelezla asfaltovou vanu pod podlahou a chybělo málo, aby to nepokračovalo dál. Ale zpět k jedlým houbám.
Štědrovečerní kuba je dobrota, snad si ho nenecháme vzít ani letos, i když je možná tentokrát hub o něco méně. Určitě zase příští rok budou, les je potřebuje, věřme, že nájezdy houbařů jim to dovolí. Jen ještě poznámka a vlastně důvod, proč o houbách v Polesí píšu.
Proboha nedávejme do televize nebo do sítí mapy o lokalitách s optimálním výskytem jedlých hub.
Nechce se mi věřit, že to je pravda, ale viděl jsem to na vlastní oči, ve zprávách o počasí. Polesí tam zatím vyznačeno nebylo, díky bohu.

V sobotu 1.11. se šel, jako již tradičně, dušičkový průvod ke kapličce, kde se zapálily svíčky za naše blízké…

S politováním a zármutkem musíme bohužel oznámit další smutnou zprávu, že ve středu 29. října, krátce po svých 76. narozeninách, odešel v klidu, v objetí své dcery Kateřiny, náš milý spoluobčan a polesácký rodák, pan Josef Koprnický.
Pepa byl jedním z šesti bratrů Koprnických, kteří jako jedni z mála, prožili celé své dětství přímo v Polesí, v roubence na návsi, kde žili se svým tatínkem, úžasným pekařem a starostlivou maminkou. Kluci Koprničtí nezkazili žádnou legraci, hrávali hokej na zamrzlém koupališti a všichni je tu znali a měli rádi.
Koprnďové zkrátka k Polesí patřili a stále patří. Ztráta Pepíka je proto velmi bolestná nejen pro jeho početnou rodinu, ale i pro mnohé místní a chalupáře, kteří ho znali a měli rádi.
Hlubokou soustrast dceři Kateřině i celé rodině.

Takto na Pepíka zavzpomínal
Petr Zázvorka:

Už se skoro bojím otevírat poštu z Polesí,
ten letošní rok je zlej.

Tak tentokrát Pepík Koprnický odešel tam, odkud se nevrátí, odskočil si za bráchou někam do tý nekonečný zahrady a nepřijde za mnou jako vždycky, když si plete pomlázku, aby uřezal na naší zahradě pruty z červený svídy a neposadí se jako vždycky na lavičku, aby dal řeč o tom našem životě barvitým, někdy blbým, někdy jakž takž ucházejícím, když nepřijde zrovna nemoc.
Ani nevím, kdy jsme se viděli poprvé. Pan Koprnický přijel z hor a kluci se množili, jak se čekalo až nakyne chleba. Pepík byl první z šesti, tak toho jsem znal nejdřív. Kamarád od malička, nikdy jinak. Ostatně to se týká i jeho bráchů, těch dvou, co zakotvili v Kanadě i těch co zbyli tady po okolí.
Upřímnou soustrast rodině Koprnických, Pepíku, chybíš, co jsi nám to udělal, Petr.

Konec jedné éry – bývalá restaurace „U Budulínka“ Polesí č. 50, bude zbourána

S velkou lítostí oznamujeme, že v těchto dnech čeká demolici jedna z nejvýraznějších historických staveb naší obce – bývalá restaurace „U Budulínka“ nebo chcete-li “Quelle”, v domě č. p. 50. Tato krásná hrázděná, částečně podstávková stavba, stála v samém srdci Polesí již více než sto let a je vedena jako architektonicky cenný objekt v rámci Chráněné krajinné oblasti Lužické hory.

Podle dochovaných pramenů a pohlednice z roku 1905, na níž je dům zachycen ještě se svým původním německým názvem „Zur Quelle“, byla budova postavena na přelomu 19. a 20. století. V průběhu let se stala neodmyslitelnou součástí života obce i místní historie.

V 50. až 80. letech minulého století objekt vlastnili pražští filmaři, patrně z Barrandova a poté pražský matematický ústav, kteří jej využívali k rekreaci. Současně zde však i nadále fungovala restaurace pro veřejnost pod zlidovělým názvem „Quelle“, oblíbené místo setkávání místních i turistů.

Po roce 1989 přešel dům do soukromého vlastnictví a nesl nový název „Penzion U Budulínka“ – inspirovaný psem tehdejšího majitele. Restaurace si však i nadále udržela svůj půvab a pověst poctivé domácí kuchyně a dobrého piva, díky čemuž byla až do svého uzavření hojně navštěvována.

Nový majitel, který objekt před několika lety zakoupil s plánem rekonstrukce, v kterou jsme všichni doufali, nakonec rekonstrukci nezahájil a nyní získal povolení k demolici. Na místě by měl v budoucnu vyrůst nový dům, údajně snad nový penzion…

Tímto se uzavírá jedna významná kapitola našeho Polesí – éra restaurace U Budulínka, která po desetiletí spoluutvářela atmosféru obce a zůstane v paměti mnoha z nás.
Všichni doufáme, že nová stavba citlivě zapadne do rázu okolních roubených chalup a zachová ducha tohoto krásného místa.

Doplňující informace k demolici Budulínka:

S novým majitelem bývalé restaurace U Budulínka, panem Danielem Paterkem, je v kontaktu Martin Valdauf, předseda OSČLP. Dle informací, které spolek získal jak od pana Paterka, tak od starosty obce Jana Vacka, by nová budova měla vycházet z parametrů budovy původní, respektovat ráz okolní architektury i požadavky CHKO. Pan Paterko je profesí architekt, chápe historickou hodnotu původní budovy a dle našeho rozhovoru se domníváme, že měl zájem její exteriér zachovat. Ke zbourání posléze přikročil z důvodu, že její technický stav v mnoha ohledech neodpovídal současným předpisům.

Pan Paterko nám zároveň přislíbil, že pokud bude zájem, je připraven před létem uspořádat veřejné setkání a nový projekt nám představit.
Situaci budeme nadále sledovat. Doufáme, že areál U Budulínka čeká nová etapa a že se dobře začlení do života naší obce.